Egyptské letovisko u Rudého moře Šarm aš-Šajch vypadá z výšky jako barevné korálky na diadému orientální tanečnice - tyrkysové bazény u hotelů, oranžové silniční lampy a bílé rozsvícené domy.
Podobně svítí nejen navečer, ale i po celou noc. Těžko se věří, že právě z tohoto idylického místa teď lidé utíkají.
"Zopakuju to ještě jednou: všichni musí rychle dostat napít a najíst. Hodně pít a hodně jíst. Jsou žízniví a nervózní, protože kdo ví, jak dlouho čekali, a kdo ví, co mají za sebou. Mám zprávy, že dva lidé pláčou. A jídlo uklidňuje," udílí poslední příkazy manažer charterových letů českých aerolinek Richard Feifer.
Je pondělí pár minut po půl jedné ráno a na palubě speciálu ČSA, který už podruhé za víkend letí pro české turisty do Egypta, se všechno chystá na přistání.
Vzkaz muže, který se postaral o bezpečný návrat už 170 českých turistů, zní jasně: přecpat všechny vystresované lidi dobrým jídlem, a ukolébat je tak. Je to ta nejúčinnější první pomoc pro Čechy, kteří v Šarm aš-Šajchu přežili tento víkend.
"Pro všechny případy jsou na palubě zklidňující léky. A dětem, co neusnou, dáme hračky," připomíná policejní psycholožka Klára Zbořilová.
A když už se letadlo dotýká země, letušky ještě kontrolují, jestli mají dost dětských skládanek.
Vítejte na palubě, letíte domů!
Přívětivé úsměvy letušek vnímá málokdo z těch, kdo později do letadla nastupují. Skoro nikdo ze čtyřiasedmdesáti cestujících proto ani neodpoví na pozdrav. Ale všichni mají dvě věci společné: opálené tělo a červené oči. Včetně dětí.
Z nevyspání? Ze slunce? Z pláče? O tom, co zažili, však potřebují mluvit skoro všichni. Třeba jen při čekání ve frontě na záchod.
"Byla jsem tam. Viděla jsem ruce a nohy ležet jen tak. Oddělené," říká bez ptaní, avšak mrazivě bezbarvým hlasem jedna z žen. Podobně jako by oznamovala sousedce, že jí rajčata zase napadly mšice.
"I to je jedna z pochopitelných reakcí na těžký stres. Vidět utrhané končetiny nepatří k tomu, s čím se člověk běžně setkává," říká psycholožka Zbořilová. "Na takové zážitky se nezapomíná. Vzpomínky však mohou vyblednout a už tolik nebolí," dodává.
Speciálem z Šarm aš-Šajchu v posledních čtyřiadvaceti hodinách letí už podruhé. Znovu chodí mezi sedadly a každou chvíli k někomu přisedne a naslouchá. Postojedenadvacáté totéž: "Probudila nás velká rána. Pak bylo mrtvé ticho a strašný zmatek."
Lidem pomáhá už jen to, že mohou říct, co prožili. Jenže ani ti, kteří už mají zkušenosti s mrtvými lidmi, nejsou ve výhodě. "Viděl jsem těch mrtvých těl už hodně. Jako každý dlouholetý policajt na dopravce. Ale něco takového jako tady? To ne, to ne," zpomaleně kroutí hlavou Peter Ondráš z Bratislavy.
Zkrátili dovolenou o čtyři dny
Bydleli se ženou čtyři sta metrů od hotelu, do nějž teroristé najeli autem. Denně kolem něj chodili. "Hodinu předtím, než to bouchlo, jsme se kolem vraceli na pokoj. A sto metrů pod naším hotelem je to parkoviště, kde vybuchla druhá bomba," dodává Ondráš.
Dovolenou, na kterou jeho žena poprvé letěla letadlem a moc se na ni těšila, zkrátili o čtyři dny. Raději. "Zamrzlo mi srdce a z očí se mi začaly kutálet slzy, když jsem druhý den viděl ten hotel, kde to vybuchlo," popisuje.
"Ale teď už je to v pořádku, teď už je to dobré," ujišťuje vzápětí. Víc sám sebe než mě. Jeho pravá ruka, kterou si střídavě, zato neustále hladí loket levačky nebo pravé koleno, ho usvědčuje, že zdaleka ne všechno je v pořádku.
"Není to dobré. Ještě ne. U někoho to může trvat i pět šest týdnů, než se život po takové události vrátí do normálních kolejí," říká psycholožka.
Teď si teprve začínají uvědomovat, že deset minut předtím, než teroristé zaútočili, jeli kolem místa výbuchu v autobuse. Nebo že půlhodiny předtím nakupovali v supermarketu naproti či večeřeli v hotelu Naama Inn, jemuž tlaková vlna vyrazila všechna okna.
"No jasně, na nákupech jsi tam chtěla zůstat. A na rybičku k večeři se zastavit. Kdybych se ti podřídila, tak tu nejsme," zlobí se tmavovláska z Berouna na stejně starou kamarádku.
Psycholožku Kláru Zbořilovou vztek cestujících na jejich blízké a přátele nepřekvapuje. Taky přirozená reakce na stres. "I to, že lidé hledají viníka," říká.
Stranou u okna v letadle sedí drobná světlovláska. Nemluví, jen celá zabalená do erární deky kouká z okna. Svítá. Letecký speciál Českých aerolinií ani ne za hodinu přistane v Praze v Ruzyni.
"Její otec nechtěl, aby se mnou jela. Bál se. Nevím, jestli něco tušil, ale museli jsme ho přemlouvat, že když ji pustí, přivezu ji domů v pořádku," vypráví její babička a po očku, přes volné sedadlo, pokukuje na osmnáctiletou vnučku u okna.
"Je na tom hůř než já. Kdybyste věděla, jaké já mám teď výčitky svědomí," láme se jí hlas. "Jenže já za to přece nemůžu, co se tam stalo. Já jsem to nevěděla, nemůžu za to, že ne?!"
