Terapie odsouzených se konají v malé místnosti pardubické věznice. Prostorám dominuje kruh židlí. Na stěně visí jakési dvanáctero přikázání. Místo Nepokradeš, které by se stejně ve vězení moc nevyjímalo, jsou tu jiná, například Omluvíš se za pozdní příchod do skupiny.
Vězňům pomáhá psychoterapeut Milan Novotný.
Psychoterapeut Milan Novotný sedí na jedné židli a hledí do očí dvěma odsouzeným. Oba se dostali za mříže kvůli dopravní nehodě, kterou způsobili. "Co vám dala naše terapie?" ptá se Novotný obou vězňů dva dny poté, co s nimi skončil skupinové seance.
"Přineslo mi to poznání, co jsem vlastně provedl. Mám teď dost času o všem přemýšlet," říká Stanislav Hošek. Ještě jednou poděkuje terapeutovi a pak začne vyprávět svůj příběh.
Boty už si nekoupila
"Žil jsem lehký život. Nerespektoval jsem žádné autority. Až tady mi došlo, proč jsem vlastně zavřený. Jezdil jsem léta bez řidičáku až do chvíle, kdy jsem auto otočil třikrát přes střechu," řekl šestadvacetiletý Hošek, který dostal za řízení vozidla bez řidičského oprávnění devět měsíců.
Může terapie změnit jeho názor na vztah k autoritám a k zákonům? "Určitě ano. Teď vím, že se nikdy ani nedotknu volantu bez řidičáku," dodal. Hošek měl při vší smůle trochu štěstí. Při nehodě, kterou způsobil, nikoho nezranil. Vězeň, který se přestavil jako Zdeněk, je na tom hůř.
S myšlenkou na kurzy odsouzených řidičů přišla vězeňská služba společně s Centrem dopravního výzkumu.
Po týdenním kurzu a skupinové terapii dokáže Zdeněk svůj příběh vyprávět klidným hlasem, jen jeho oči se přitom dívají kamsi do dálky.
"Rozešel jsem se s dívkou. Z trucu jsem jel za dvěma kamarádkami. Pršelo, seděli jsme v autě a popíjeli. Pak mě jedna z nich poprosila, že potřebuje odvézt do města. Chvíli jsem odmítal, přeci jen jsme pili, ale pak jsme nakonec stejně vyrazili, tuším, že si chtěla koupit ve městě nové boty," vypráví odsouzený.
Konec příběhu už ale nedovypráví. "Dál už si to nepamatuju, ale vím, co se stalo. Moje sousedka a kamarádka zároveň je mrtvá," dodává pouze. Dostal trest čtyři a půl roku v pardubické věznici.
"Skupinová terapie mě přiměla mluvit o všem"
Také on říká terapeutovi, že mu skupinové seance pomohly. "Dlouho jsem o tom nemohl mluvit, uvěznil jsem se do sebe. Až tady s psychoterapeutem jsem se rozpovídal. Normální člověk mě totiž nemůže pochopit, ale poznal jsem, že tady je to jiné. V base totiž každý něco provedl, nikdo vás tu nemůže odsuzovat za to, že jste udělal trestný čin," říká Zdeněk.
Je mu dvacet jedna let, délka čtyřapůlletého vězení pro něj znamená víc jak pětinu života. Jak se mladý muž vyrovná s nástupem na takový trest? "Pro mě byl nástup do vězení vysvobozením. Po tom, co jsem provedl, byl pro mě pobyt na svobodě utrpením. Horší bude návrat, vrátil bych se rád domů, ale asi spíše půjdu k otci, ten žije jinde," říká Zdeněk a jeho oči se zase dívají do dálky, tentokrát do budoucnosti.
Zatímco Stanislava Hoška terapie usvědčila v tom, že už za volant bez papírů nesedne, Zdeněk vidí její účel v něčem jiném. "Jde spíše o to, vyrovnat se s pocitem viny. Většina z nás, co jsme zavinili smrt, už stejně za volant nikdy nesedne. A trest? Ten si poneseme celý život," říká.
