Třeba to, že válka může dostat malý odklad. A že se bude muset trochu jednat. Američané říkají, že mohou válčit stejně dobře pod praporem OSN jako bez něj a že na požehnání Spojených národů nejsou závislí. Z vojenského hlediska je to pravda. Ale neplatí už to politicky.
Pokud by se americké a britské jednotky daly do pohybu i bez mandátu OSN, nevedly by najednou válku jen proti Iráku. Svým způsobem by byly na nože i s veřejným míněním doma.
Risknou to Bush a Blair? Potíže by byly i se spojenci. Například česká jednotka v Kuvajtu by najednou byla do značné míry mimo hru. A co Francie a Německo? Stále to jsou spojenci, ačkoliv se mnoho lidí okolo snaží tvrdit, že toto spojenectví už je jen lístek v památníku.
Američané je však mohou potřebovat, když něco kolem Iráku půjde špatně. Za války, ale i po ní. Pokud je teď obejdou, obejdou vlastně OSN. Vzniká riziko, že vyhrát válku v Iráku by mohlo být jednodušší než vyhrát mír, který přijde po ní.
Od "osy míru" je to skoro zoufalé gesto vzdoru. Bude označeno za vydírání. Ale Američané by měli přemýšlet o tom, zda nepřepjali svá očekávání, že všichni budou opakovat cviky, které bude Washington předcvičovat.
Dají se oba srázy nad roklí přeci jen přemostit? Rozhodně ano, USA vědí, že válka gestem tří červenou kartu rozhodně nedostala - ostatně "osa míru" ani nemá v úmyslu ji vytáhnout.
Možná by stačilo málo. Kompromis, který by uspokojil i osu. Časové ultimátum, třeba konec března. Pak by byla válka nejen spravedlivá, ale i ospravedlnitelná, a tím všem stravitelná.
