Obec s padesáti obyvateli, provoněná kravskými výkaly, jimiž místní zemědělci hnojí svá pole, má dodnes dva starosty, dvě poštovní směrovací čísla, obyvatelé mají dva různé typy poznávacích značek aut, a především tady zůstala 3,3 metru vysoká a 700 metrů dlouhá zeď.
Američtí vojáci, kteří ji ze západní části hlídali a pro něž bylo jméno Mödlareuth tak trochu jazykolamem, začali obci říkat Malý Berlín. A název se v Německu ujal.
Ze zdi, která vesničku dělila od roku 1961 až do roku 1989, si místní nechali sedm set metrů jako muzeum. I s boudou pro psa se speciální vodicí lištou, na které se směl pohybovat, se strážní věží a s funkčním ovládáním obrovského reflektoru.
PŘED 20 LETY PADLA ZEĎNěmecko přichystalo obří oslavy |
A zatímco do Berlína dnes míří na oslavy pádu zdi i Lech Walesa či Michail Gorbačov, do Mödlareuthu se chystá jen několik zemských politiků a možná jeden ministr.
"Pravému Berlínu ohromné oslavy nezávidíme. I tak toho máme až nad hlavu. Letos přijíždí tak o dvacet procent více lidí než jindy," říká Ronald Schricker z muzea. Popularita obce místním spíše vadí. "Lidé nám ze zdi stále odlupují kousky a berou si je domů. Opravíme ji a za chvíli je znovu omlácená," stěžuje si Schricker.
"Malý Berlín" dodneška dělí zeď
V dobách železné opony se zeď zdála nepřemožitelná. Přesto i tenkrát existoval jeden člověk, který nad ní vyzrál. Muž z Durynska, který už z dřívějška znal dobře celou oblast.
Opatřil si povolení, že může do oblasti hranic, a v dodávce si to šinul lesní cestou vedoucí přímo ke zdi. Hlídku, kterou minul, příliš nezajímal.
Vždyť jel po cestě, která nikam nevedla, a musel se stejnou cestou vracet zpět. Jenže on se nevrátil. Zastavil v místě, kde se cesta takřka dotýkala zdi, vytáhl z dodávky vlastnoručně udělaný žebřík a lezl. Aniž tušil, že právě toto místo mají jako na dlani pohraničníci ve strážní věži. Měli ideální pozici pro střelbu, ale rozhodli se muže nezabít. 
Atrakce pro tisíce lidí V posledních týdnech zažívá Mödlareuth boom. Do zdejšího muzea přijíždí na tisíc lidí týdně. Děti nadšeně prolézají vojenský vrtulník a tank, který stojí hned u parkoviště, nebo po žebříku šplhají do strážní věže.
Reflektor, který je na ní umístěný, a kterým se dá dodnes otáčet, skřípe, jak jím děti točí jako korouhvičkou. Vše obhlíží Ronald Schricker, zastupující vedoucí muzea.
Jeho úkolem je starat se o památku, k níž prý přijíždějí lidé z celého Německa i světa. Nezajímá prý jen lidi z dvacetikilometrové vzdálenosti po obou stranách hranice. "Ti to zažili sami, tak nemají potřebu si to připomínat," říká Schricker.
Každých pět let nechají úřady zeď nově natřít a opravit. Poslední kosmetické úpravy má za sebou přirozeně letos. Slaví koneckonců výročí. Takže nyní září bílou barvou a vypadá i neporušeně. Dokonce nejsou vidět ani žádné úlomky.
A pokud byste měli chuť si do Mödlareuthu zajet a kus zdi si uloupnout, má pro vás Ronald Schricker jedno upozornění: "Díky opravám máte asi desetiprocentní šanci, že kus betonu, který ukradnete, je starý maximálně pět let."
