ÚDER NA IRÁK:
on-line reportáž
O notný kus dál stojí jak sochy irácké ženy od hlavy až k patě zahalené v černém. Pozorují ten lidský hrozen a mlčky u svých nohou shromažďují humanitární úlovky.
Americký mariňák narvaný do neprůstřelné vesty a helmy začíná být z toho davu nervózní a poškubává automatickou puškou M-16. "Hi. Ahoj. Jak se máš. Dávej si bacha, jsou někdy až agresivní," radí úsečně.
Irák naživo vypadá jinak než irácké bitevní linie v televizi.
V iráckém Safuánu jednom z prvních míst za hranicí Kuvajtu je pozdvižení. Do vesnice po několika dnech - od okamžiku kudy tudy projeli první američtí a britští vojáci a strhli velký portrét Saddáma Husajna - přijela kuvajtská humanitární pomoc. Prvních několik kamionů s jídlem, které sem vyslal Kuvajtský červený kříž.
V bílých krabicích je mléko, pitná voda, cukr, nějaké sušenky, konzervy a další potraviny.
Lidé ze Safuánu se rvou o jídlo a pití. Ale Ameriku tu nikdo dvakrát neoslavuje. A ty co přijeli nikdo neplácá po zádech.
Jeden výrostek, který právě rozbalil humanitární krabici, usrkne trochu mléka a pak s ním provokativně praští o zem až se rozstříkne všude kolem.
V širokém kruhu kolem toho běsnění skoro nepřátelsky postávají iráčtí muži. Probodávají kuvajtské kamiony nesouhlasnými až zlostnými pohledy.
Jsou v civilu i v tradičních dlouhých arabských oděvech, na hlavách bíločerné a bíločervené šátky - káfíje. Dost často jsou neupravení a špinaví. Někteří jsou naboso. Jiní mají v rukách dlouhé pruty. Nikdo z nich se nikam necpe. Tváří se hrdě.
"Not good, this not good," říká muž, který se představí jako Radžíd Hasan a uplivne si na zem. "Odkud to je. Z Kuvajtu? Kdo se je o to prosil. Doma máme jídla dost. Cukr, všechno. Žádné milodary od těch co nás bombardují nepotřebujeme," souká ze sebe lámanou angličtinou.
Jiní muži mlčí a v jejich pohledech se mísí výčitky, zlost, obavy a nepochopení.
Jídlo tu možná mají, ale jak naznačují lidé vzápětí, od prvního bombardování tu už sedm dní neteče voda, nejde elektřina ani telefony. Lékařské služba a nemocnice jedou na zcela nouzový režim.
Na mnoha místech této oblasti pijí lidé špinavou vodu z nádrží. Humanitární organizace varují, že velmi brzy by tento stav bezvládí a nouze mohl přejít v humanitární krizi až katastrofu.
Cestou dál vesnicí, o níž tu říkají, že má i s přilehlými osadami na 25 tisíc obyvatel, lidí na špinavé ulici ubývá.
Čím dál do vnitrozemí ze Safuánu přibývá vojáků koalice, kontrolních stanovišť a vojenské techniky.
Po hrbolaté silnici sviští oběma směry široké americké "hummry", britské ladnrovery, ženijní technika a cisterny.
Za chvíli přichází přístav Umm Kasr. I tady panovala podobná situace jako v Safuánu. I sem dorazila první humanitární pomoc od začátku války vůbec. Jen vojáků tu bylo o poznání více.
Lidé se sbíhali se stovkami kýblů k několika britským cisternám s pitnou vodou. I v Umm Kasru ale visela nejistá atmosféra ve vzduchu.
"Nejdřív nás bombardovali, pak po nás stříleli, zastavili nám pitnou vodu, nikdo se o nás nestaral a teď nám sem přivezli pár krabic se sušenkami," říkal mladší muž Hasan. "Co si o tom máme myslet?"
SPECIÁLNÍ PŘÍLOHA iDNES
* články * infografika * profily *
* Irák v datech * pozadí krize *
