Veselý tanečník není odhalen

Venku chodí Mikuláš s čertem. Je večer 5. prosince 1992. U domu předsedy komunistické strany Jiřího Svobody kdosi zvoní. Svoboda otevírá a od muže s karnevalovou maskou dostane pár bodných ran do hrudníku a do břicha. Otci přispěchá na pomoc osmnáctiletá dcera, po útočníkovi hází hrnek, vrhá se na něj a strhává mu masku z obličeje. On ji bodne nožem.

Hluk u dveří vyruší Svobodovu manželku - když přiběhne, vezme láhev vodky, praští s ní neznámého muže do hlavy a zraní ho. On okamžitě vstává ze země a aniž se na Svobodovou obrátí, utíká pryč. Jeho tváře si nikdo z rodiny nevšiml.

„Případ byl odložen už v roce 1993,“ potvrdila pracovnice úřadu vyšetřování. Vyšetřovatel Lumír Skoupý, který měl pátrání na starosti, před několika lety zemřel při autonehodě.

Přesto policie krátce po Svobodově přepadení veřejnosti oznámila, že pachatele chytila, a že se dokonce k činu přiznal. „Devatenáctiletý Petr Wohlmuth se vyšetřovateli doznal, že dne 5. prosince nožem pobodal předsedu KSČM Jiřího Svobodu a jeho dceru Jarmilu. Obvinění z tohoto jednání potvrzují i zjištěné krevní a vlasové stopy a pachová stopa na masce nalezené na místě činu,“ oznámil den před Štědrým dnem 1992 tehdejší policejní mluvčí Aleš Svoboda.

Ještě ten den vydal Wohlmuthův advokát Štěpán Roman dementi: „Klient důsledně popírá účast na tomto činu.“ I policie zprávu mluvčího odvolala. To byla první, ale ne poslední nesrovnalost při celém pátrání. Policie krátce po Svobodově přepadení oznámila, že útočník byl vysoký 175 až 180 centimetrů, robustnější postavy. Wohlmuth má 190 centimetrů a je slabší.

Podle policie měl útočník po zásahu Svobodovy manželky roztrženou kůži na hlavě. Wohlmuth, zadržený na základě anonymního udání, žádné zranění neměl. Ve Wohlmuthův prospěch svědčili i jeho rodiče a bratr: všichni řekli, že byl v době útoku doma.

Policie potvrdila, že Wohlmuth je obviněn zejména na základě pachové zkoušky. „V den útoku byl v době mezi osmou hodinou ráno a osmou večer ve styku s maskou veselého tanečníka,“ uvedla. Wohlmuth zkoušku zpochybnil.

Vyšetřovatel spoléhal i na dopis, který Wohlmuth napsal kolegovi při přednášce ve škole. „Zmiňuje se v něm o potřebnosti nějaké akce a píše, že ho lákají samopaly RAF,“ říkal Skoupý.

Wohlmuth tvrdí, že šlo o legraci: „Je to něco jako dadaistické texty. Psávali jsme to s kolegou na různá témata během čtyřhodinové úmorné přednášky z filozofické logiky a dávali k zápiskům.“ Ani zkouška na detektoru lži nedala jednoznačný důkaz.

Vyšetřovatel položil podezřelému osmnáct otázek týkajících se místa činu, času a dalších okolností a pak prohlásil: „Wohlmuth znal některé údaje, které mohl znát jen ten, kdo byl přítomen při útoku, anebo ten, komu tyto údaje přítomní sdělili.“ Na to má Wohlmuth stručnou odpověď: „Je to lež.“ Městský státní zástupce žádné důkazy neuznal a v srpnu 1993 stíhání zastavil.

Poté zahájil Wohlmuth vlastní očištění. Zažaloval policii a všechna média, která na základě jejích informací informovala o jeho přiznání. Všechny soudy postupně vyhrával. Definitivní satisfakce se dočkal v září 1999: po sedmi letech, až po rozhodnutí odvolacího soudu, policie uznala, že její mluvčí Aleš Svoboda v roce 1992 nepravdivě informoval veřejnost.

Na motiv pachatele nepřišla ani policie, ani Jiří Svoboda. „Napadlo mě, že to mohlo souviset s politikou. Bylo to týden před naším kladenským sjezdem... Ale já nebyl ani terčem anonymů. Čili si to neumím vysvětlil,“ říká dnes Svoboda. Své členství v KSČM ukončil půl roku po útoku a od té doby se spíš věnuje původní profesi filmového režiséra.

S Wohlmuthem od té doby se jednou potkali na ulici. „Ptal jsem se, jak se má. Byl nesvůj, ale ničemu bych to nepřipisoval,“ říká Svoboda. Na vražedný útok má dodnes nepříjemné vzpomínky. Kromě trvalého poškození jater, kvůli němuž musí stále držet diety, se necítí příliš bezpečný v tmavých zákoutích ulic. „To vám řeknou všechny oběti útoků. Opatřil jsem si zbrojní průkaz a zbraň.“ 

Wohlmuth: Policie případ zfušovala 

Petr Wohlmuth si pochvaluje: „Zůstal jsem bezúhonným člověkem, což uznala i policie, když mi vydala zbrojní průkaz. Mým velkým koníčkem je totiž sportovní střelba.“ Vystudoval filozofickou fakultu a prodává výpočetní techniku. Myšlenkám anarchismu prý zůstal věrný dodnes.

Jak se dneska díváte na vaše obvinění?
Jsem přesvědčen, že to bylo vykonstruované, navíc pěkně fušersky. Myslím si, že příslušné orgány neměly v ruce nic. Podlehly tlaku nadřízených a rychle si našly oběť. Politické zadání případu nepochybně existovalo. Ministr vnitra Ruml například panu Svobodovi sdělil, že policie odhalila spiknutí několika desítek osob, z nichž klíčový pachatel byl již zatčen.

Jak vás tento případ poznamenal?
Několikaletá bitva s médii člověka poznamená. Musel jsem tehdy bojovat i proti vašim bývalým kolegům, kteří se zachovali krajně neprofesionálně, což uznal i soud. Tři náročné, ale triumfálně vítězné procesy proti policii, televizi i novinám mě přesvědčily, že za spravedlnost se musí bojovat skutečně nekompromisně.

Proč myslíte, že jste byl pro vyšetřovatele po jistou dobu pachatelem?
Když hodnotím reálná fakta, nechápu, co k tomu vyšetřovatele vlastně vedlo. Několik řadových kriminalistů mi tehdy otevřeně říkalo, že z profesionálního hlediska vědí, že pachatelem nejsem, ale velitelé jim nařídili pracovat proti mně dál. Existoval dostatek důkazů, s jistotou potvrzující pro mě samozřejmý fakt, že jsem pachatelem nebyl. Například jsem vůbec nebyl vážně zraněn na hlavě, jak pachatel nepochybně podle znaleckých posudků musel být. Věc nejlépe shrnul můj právník, který prohlásil, že policie má v rukou pouhé indicie ukazující na velice široký okruh lidí.

Policie říkala, že na masce veselého tanečníka našla vaše stopy. Jak je to možné?
Jsou to nepodložená tvrzení. Jsem přesvědčen, že masku, kterou policie použila, neměl útočník vůbec na sobě a jde o podvrh. Pan Svoboda tuto informaci myslím v roce 1994 potvrdil, když pro média sdělil, že maska, kterou měl útočník, byla černá s červenými doplňky, jakoby čertovská. Policie měla masku barevně a tvarově zcela odlišnou. Pachová zkouška byla podle mne skandální. Jeden policejní pes podle videozáznamu začal označovat moji stopu až poté, co vyšetřovatel psovodovi sdělil, kde je umístěna. V protokolu dále nebyl vůbec zapsán jeden z pokusů nejlépe hodnocené fenky, která u mé stopy nezalehávala. Pachová zkouška je podle mne v tomto případu zcela irelevantní.

Zkouška na detektoru lži prý prokázala, že jste „znal některé údaje, které mohl znát jen ten, kdo byl přítomen při útoku“.
To je stejné. Zmíněná tvrzení odmítám jako účelové dezinformace. Neznám takové údaje. Pokud to někdo tvrdí, tak lže. Takzvaný důkaz detektorem lži shodil ze stolu i prokurátor, který stíhání proti mě zastavil.