Obeznámenost s francouzskou školou patafyziky, absurdity a černého humoru je v Trtílkově románovém debutu nápadná i respektuhodná. V kontextu současné české prózy je Poslední kniha čímsi nezařaditelným. Přesněji: je románem ambiciózním i sympaticky outsiderským, avantgardně staronovým, z podstaty netrendovým, neangažovaným. Textem, který jako by si kladl jediný cíl: zaujmout menšinovou skupinu čtenářů, kteří přijmou specifická pravidla hravého románu. Jen takový čtenář je posléze plně obdarován koňskou dávkou radostné úzkosti, potěšen množstvím slovních hříček, absurdních anekdot i apokalyptických vizí, kořeněných množstvím postaviček, které se zjevují z bažin brněnských reálií, aby zase poté, z vůle autora, beze stop zmizely.
(Ne)zaměnitelné Brno
Text Poslední knihy je při vší své rozbíhavosti a občasné upovídanosti uchopen nebývale zručně, se sebevědomou promyšleností i prostotou. Jeho kostru tvoří antiteze ke vzniku světa. A negace světa probíhá logicky i v sedmi kapitolách (stejně jako stvoření světa) situovaných do kulis Brna. Brněnské reálie jsou konkrétní a přesné, ale jazyk knihy je posouvá do v podstatě indiferentního prostoru jakéhokoliv evropského města, které je určeno k záhubě. Tato „přibližnost“ románu nijak neubližuje. Je totiž něčím, co tvoří v báchorkovitě somnabulních příhodách půdu pro dramatický střet lehce ujetých postav s tvrdou realitou, kterou tito nešťastníci neumějí, nemohou, či nejsou schopny z pudu sebezáchovy i z pudu sebedestrukce přijmout.
Ilustrace Ivany Macháčkové z románu Pavla Trtílka Poslední kniha
O knizePavel Trtílek Poslední kniha Ilustrace: Ivana Macháčková. Větrné mlýny, Brno 2013, 316 stran, doporučená cena 299 korun.  Obálka Trtílkovy Poslední knihy |
S dějem románu si Trtílek hlavu neláme. V podstatě sleduje na asociativních historkách vzájemně se proplétající osudy dramatika Montyho, který stále dokola přepisuje po brněnských hospodách svou jedinou hru, dělníka a bohéma Leopolda a poněkud mimoňskou, éterickou dívku Peričku. Tato trojice věčných adolescentů (ač věkem nejspíš třicátníků) se potácí v kulisách Brna, jsouc obdařena téměř nadpozemskými magickými schopnostmi spojenými s neustálým popíjením piva a kořalek. Zažívají bizarní i banální (ne)děje, které je ve své permanentní komičnosti posouvají zas jen k nicotě a beznaději. I brněnské hospody jsou v textu samy o sobě jakýmsi metafyzickým svatostánkem, stejně jako je jím třeba balkon staré bláznivé vizionářky, kterou si fotí skupinka japonských turistů, dokud je nezaujme další atrakce.
Velký hybatel v akci
Jinými slovy: zmíněné brněnské reálie jsou v Trtílkově knize zabydleny postavami neschopnými vyjít ze svých vlastních světů. Potkávají se, komunikují spolu, ale každý nakonec manicky opakuje pouze své věty, což je zdrojem ostré zábavy i narůstající úzkosti. Tak třeba číšník, který nadává hostům, že chodí pozdě, že přece každý podnik má svůj pevný řád. Nebo setkání stařenky Krásné se stařenkou Pokornou v tramvaji, kde vedou velmi veselý hovor se záměnou e-shopů a sex-shopů. Či éterická baletka, jež si chce v opilosti sáhnout „na šulina“ opilce Leopolda, a ten ji dojemně kupuje sušenky, aby pak baletku opilou, uplakanou a zoufalou odvezl zpět do černovické protialkoholní léčebny.
Pavel Trtílek popíjející
Destruktivně „neměnná“ identita je něco, co postavy bez výjimky posouvá k fatální konečnosti. Trtílek je nešetří; pod rouškou klukovské hravosti je s rozkoší všemocného autora žene do záhuby. Leopold i s manželkou Matydlou bez nosu (čekající na muže v barokně vyhřezlé domácnosti) končí společnou sebevraždou. Dívka Perička se ocitá v blázinci a dramatik Monty v mongolských stepích. Konec Trtílkovy prózy může být výrazem autorské bezradnosti, jak to celé zavřít, stejně tak ovšem i logickým završením díla zápasícího se smutkem ztřeštěnými obrazy, jež nemají daleko ke kultuře slapstiku, komiksů či poezie.
Z dosavadních letošních próz je Trtílkova Poslední kniha první, jejíž radikální poetika přináší čirou radost, svěžest a opatrnou naději, že doba popisného realismu, publicisticky umírněného vyprávění či sebestředného autorského opájení je na chvíli zase přehlušena výrazným, nezaměnitelným rukopisem.
