Pravdě jsou o něco blíž než Špidlova propaganda.
Vtip však je v tom, že ani přijetí, ani nepřijetí reformy výrazně neovlivní život v zemi. Špidla chce šetřit ve státním rozpočtu, to je chvályhodné. Jenže v tom rozpočtu, který sociální demokraté nestydatě nafoukli. Naplnili si dva talíře vrchovatě a nyní se jednoho s pompou vzdávají.
Daňové změny sice jedni pochválí a druzí proklejí, ale nejsou natolik výrazné, aby zbrzdily nebo rozhýbaly hospodářství. A do života lidí může výrazněji zasáhnout jen pozdější odchod do důchodu. Každý, kdo má všech pět pohromadě, však musel ne tušit, ale vědět, že se tomu nevyhne.
Hlavní problémy země - nízkou motivaci, příliš vysoké sociální dávky a daně, korupci na úřadech a byrokracii vůbec, kritický stav veřejného zdravotnictví a školství, neúnosné financování důchodů - to takzvaná reforma nemění ani v náznaku.
Člověk si tedy může hodit korunou, má-li fandit modrorudému, nebo růžovočernému týmu. Spíš než o výsledek půjde o předvedenou hru. Hlavně se však hraje o Špidlu.
Skoro se zdá, že si celou slavnou reformu vymyslel jako neobvyklý test věrnosti pro své poslance. Ostudu při volbě prezidenta přežil. Nyní politicky chytře sází na jednu kartu. Když reforma projde, rozkývaný premiér se pevně usadí v křesle. Když ne, bude mít trápení rychle za sebou.
