Utvářela českou a slovenskou farmakologii ve druhé poloviny 20. století, a vybojovala jí i důstojné místo ve farmakologii světové. Jak při jednom jejím životním jubileu připomněli kolegové z oboru, rovněž významní farmakologové profesor Jaroslav Květina a profesor František Perlík, z jejího pražského farmakologického „hnízda“ vyšli představitelé všech poválečných generací českých a slovenských farmakologů a nejeden se dopracoval na uznávanou vědeckou autoritu ať ve vlasti, či v exilu.
Nejen farmakologové, ale například i význačný český alergolog Václav Špičák vzpomíná: „Můj profesní život byl poznamenán třemi jmény: profesor Švejcar, profesorka Rašková a profesor Halpern. Úloha profesorky Heleny Raškové a její péče o mladé byla u nás ojedinělá.“
V politické mlýnici
Jakkoli byly její zásluhy o obor a mladou generaci nevídané, pro její osobní i profesní život platí i další slova profesora Květiny: „Podobně jako to v našem středoevropském teritoriu neměla jednoduché ve století devatenáctém generace ‚purkyňovská‘, tak souměřitelně i kotrmelce, které náš region postihly ve století dvacátém, zkomplikovaly žití nejednoho z našich mezinárodně uznávaných vědců, ať už se rozhodli sdílet osudy své vlasti doma, anebo v emigraci.“
Alexandr Dubček a Zdeněk Mlynář
Rudé právo ohlašuje zvolení Alexandra Dubčeka
Válka, nástup komunismu, padesátá léta, pražské jaro 1968, okupace, normalizace, sametová revoluce – to není na jeden život zrovna málo. A za všechny ty peripetie jen malá ukázka, které přiblíží, čím vším tato levicově orientovaná lékařka, špičková odbornice, prošla. Zdeněk Mlynář v knize Mráz přichází z Kremlu líčí: „Toto zasedání (ÚV KSČ, pozn. red.) začalo 16. ledna (1969), v den, kdy se v Praze upálil Jan Palach. Když se zpráva o tom donesla až na Hrad, kde zasedal ústřední výbor, přihlásila se o slovo známá lékařka dr. Helena Rašková a řekla, že se stydí poslouchat řeči, které se tu vedou, a napadá ji, že i Jan Palach snad slyšel, jak se tu mluví, a to ho dovedlo k zoufalému protestu. Po těchto slovech byla hrubými výkřiky z pléna přerušena, stalinisté a sovětští agenti z řad ÚV KSČ na ni doslova štěkali. Vilém Nový (tvůrce odporné legendy o ‚studeném ohni‘, pozn. aut.), který později proslul jako bezcharakterní přisluhovač ‚normalizace‘, hned nato proslovil cynickou řeč o Palachovi.“
Jan Palach
Medicína, svět
Helena Rašková se narodila 2. ledna 1913. Medicínské klima a mezinárodnost dostala Helena Hellerová – rozená Rašková již do vínku: oba rodiče byli lékaři, narodila se v Curychu, otec byl Čech, matka Ruska. Lékařem byl i její manžel, Karel Raška, pozdější profesor a mezinárodní epidemiologická autorita, který mimo jiné zasloužil o likvidaci tyfové epidemie v terezínském koncentračním táboře a po válce se stal jedním z klíčových organizátorů mezinárodních epidemiologických projektů ve Světové zdravotnické organizaci.
PohřebPohřebPoslední rozloučení s profesorkou MUDr. Dr.h.c.Helenou Raškovou, DrSc. |
Helena Rašková vystudovala gymnázium ve východočeském Dvoře Králové nad Labem, kde se její rodiče usadili po první světové válce a kde oba praktikovali medicínu. Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy absolvovala v roce 1937. V květnu 1939 se Raškovým narodil první syn, ale nebyl to on, kdo přerušil klinickou kariéru Heleny. Byla to německá okupace a s ní spojené pokusy o likvidaci české inteligence. Jak vzpomínal při příležitosti jejích devadesátin profesor Květina, začínající lékařce poskytl azyl, stejně jako mnohým dalším z násilně uzavřených českých vysokých škol, dr. Fragner ve svém farmaceutickém průmyslovém podniku (za komunistů pak národní podnik a po listopadu 1989 a.s. Léčiva v Praze – Měcholupech). Zde také Helena Rašková prožila své první „námluvy“ s lékovou problematikou.
Adolf Hitler mluví z balkonu Nové radnice v Brně - březen 1939
Zakladatelka
Brzy se stala iniciátorkou přelomových trendů v naší experimentální farmakologii a v poválečných desetiletích ovlivňovala veškerá dění související s československým farmakologickým výzkumem. Jakmile se po válce znovuotevřely vysoké školy, odešla MUDr. Helena Rašková coby asistentka do Ústavu farmakologie a farmakognosie. V roce 1948 se stala docentkou pro obor farmakologie, v lednu 1955 přednostkou Katedry farmakologie nynější 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. V areálu na pražském Albertově se jí podařilo dát dohromady tým farmakologů nejen z univerzitní sféry.
Hned po poválečném otevření západních hranic Helena Rašková zároveň navázala mezinárodní kontakty. Se západoevropskými vědeckými autoritami udržela kontakt i po vzniku studené války a spuštění železné opony. Již citovaný profesor Květina připomíná, jak v dobách mocenských tlaků, které orientovaly československou společnost výhradně na Východ, udržela těžko popsatelným manévrováním naši farmakologii v kontaktu se západní vědou.
Parte profesorky Heleny Raškové
Kongres za železnou oponou
Určitým vyvrcholením Raškovské farmakologické školy byl rok 1963, rok druhého světového farmakologického kongresu. Rašková svou autoritou a neúnavnou prací dokázala, že se konal Praze – byla to vůbec první akce podobného druhu realizovaná za železnou oponou. „Pro řadu zahraničních farmakologů (sešlo se jich téměř 3 000) se právě tento kongres stal jedním z nejvzpomínanějších, a to jak pro otevřenost atmosféry, tak i pro poznání, že dobrá věda se dá dělat ať už je politický režim pravý, levý nebo obojetný,“ vzpomíná Květina.
Sama profesorka Rašková zmiňuje: „Úspěch tohoto sjezdu byl takový, a ohlasy v celém světě, že pak následovaly i další podobné sjezdy jiných oborů a hlavně Železná opona nebyla tak těsná. Byly možné ve stále větším měřítku dlouhodobé pobyty v západní Evropě i na americkém kontinentě. Úspěch tohoto sjezdu byl takový, že jsem byla zvolena do Výkonného výboru mezitím vzniklé Mezinárodní farmakologické unie (IUPHAR). Tři roky jsem byla místopředsedkyní a poté tři roky generálním sekretářem unie.“
Železná opona (ilustrační foto)
Ve spárech kádrování
Jako členka komunistické strany, podobně jako další akademici v té době, svou angažovaností „kryla“ politicky nevítané kolegy. Profesor Květina připomíná její odvahu „ujmout se nejednoho z těch, kteří se díky původu či přesvědčení obtížně prodírali tehdejším tuzemským politickým klimatem.“
I ona sama jeden takový případ, který vypovídá o jejím přístupu ke kolegům, popisuje: „Už nevím přesně, v které to bylo roce. Sověti právě vrátili část obrazů do tehdejší NDR, do Drážďan. I na jednodenní výlety do Drážďan byly tehdy nutné tzv. výjezdní doložky. Dva z mých spolupracovníků v Akademickém ústavu výjezdní doložku nedostali a nemohli jet. Ředitel Ústavu tehdy neměl právo nahlédnout do osobních spisů svých zaměstnanců. To náleželo jen tak zvaným kádrovým pracovníkům. Tak jsem se rozhodla, že osobně vykádruji, proč ti dva nikam nesměli. Ihned se vše objasnilo. Jeden z nejlepších farmakologů v naší republice Ivo Janků byl z Plzně, kde jeho rodiče měli dříve lékárnu. Ivo Janků byl přihlášen v Plzni. Posudky podával Uliční výbor. Pro ně byl pochopitelně syn bývalého lékárníka nevhodný. Takže jsem Ivovi nařídila, že se musí policejně přihlásit v Praze. Druhým případem byl Radan Čapek. To bylo horší. Byl z velmi vážené rodiny evangelických farářů a bydlel na Starém Městě. Tomu jsem dala na výběr, že tam určitě mají místní skupinu Červeného kříže a jistě také skupinu Svazarmu. Je lékař, tak ať si vybere: tu a tam přednášku členům Červeného kříže nebo občas učit první pomoc členy Svazarmu. Vybral si Svazarm, byl to sportovec. Do dvou let měli krásné bílé kádrové posudky.“
Mezi telata
Vyjmenovávat její odborné vklady a zásluhy, publikace i světová uznání a ocenění by bylo snad na knihu. A tak jen ve zkratce: Již v padesátých letech organizovala jedny z prvních klinicko-farmakologických studií respektujících faktor „placebového efektu“. Osamostatnila a vytvořila farmakologický ústav Fakulty dětského lékařství Karlovy univerzity (nyní 2. lékařské fakulty UK), v jeho čele stála do roku 1970. Psala první farmakologické učebnice. Prosadila založení akademického farmakologického pracoviště nejprve jako farmakologické laboratoře při Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, později jako samostatného Farmakologického ústavu ČSAV. Ředitelkou tohoto ústavu byla do roku 1970.
Datum 1970 není náhodné. „Bohužel, toto euforické období trvalo jen několik málo let. Po vstupu vojsk v roce 1970 bylo všechno jinak,“ vzpomínala profesorka Rašková. „Sovětská okupace zatřásla osudy mnoha lidí, a tedy i osudem mého manžela, mým a celé naší rodiny.“
Helena Rašková byla vyloučena ze strany, musela opustit laboratoře, které zakládala, byla zbavena místa na fakultě i v ústavu. Téměř na dvacet let byla „odsunuta“ do zemědělství, „mezi telata a krávy“ JZD (pro nepamětníky: jednotných zemědělských družstev). Stejně tak byl odstaven od své práce i Karel Raška. Jeden ze synů, Karel junior, emigroval do Spojených států a stal se uznávaným lékařem a biochemikem, profesorem patologie, molekulární genetiky a mikrobiologie. Doma zůstal druhý syn, Ivan, který rovněž kráčí ve vědeckých šlépějích svých rodičů – je buněčným biologem, šéfuje Ústavu buněčné biologie a patologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Profesor Ivan Raška - syn Heleny Raškové
Ústav buněčné biologie a patologie Univerzity Karlovy, Praha
Na co jsem pyšná
Přerušená kariéra profesorky Raškové mohla pokračovat až v devadesátých letech. I když ani na venkově nezahálela – zabývala se veterinární medicínou, iniciovala nové postupy při léčbě chorob hromadně ustájených telat - vrhla se znovu se svým pověstným entuziasmem do práce. Po změně společenských poměrů se jí dostalo zasloužené satisfakce mimo jiné tím, že byla jmenována doživotní čestnou předsedkyní České farmakologické společnosti.
Když slavila devadesáté narozeniny, profesor Květina v laudatiu mimo jiné pronesl: „Pro většinu z těch vyvolených, kterým osud nadělí jako celoživotní úděl vědeckou řeholi, musí při občasném bilancování stačit pomíjivý pocit vnitřního uspokojení nad naplňováním badatelského snažení, obecnějšího uznání a zadostiučinění se dostane jen některému z nich. Curriculum paní profesorky nese sice nejednu životní strast a zklamání, ale i nepočitatelné množství veřejných zadostiučinění a poct jak domácích tak mezinárodních.“
Helena Rašková (druhá zleva) byla v roce 2006 vyhlášena jednou z osobnosti města Dvůr Králové. Snímek ze slavnosti.
Mimo jiné získala čestný doktorát Univerzity v Lausanne a byla zvolena čestným členem Belgické královské lékařské akademie. Obdržela Sibeliusovu medaili Univerzity v Helsinkách a zlatou medaili Slovenské akademie věd, stala se členem-korespondentem v bývalé Československé akademii věd, stala se čestnou členskou řady domácích a zahraničních vědeckých společností, obdržela medaile desítek vysokých škol, ještě v roce 2004, v jednadevadesáti, obdržela ocenění za zásluhy o evropskou toxikologii.
V knize Who is who je uvedeno její krédo: „Vychovat lepší odborníky, nežli jsem já. Jsem pyšná, že se mi to podařilo.“
