Nikdy nedává najevo žádné stanovisko, vždy jen úsměv a vždy má pro nás dobré zprávy. Svět podle Grosse je jednoduchý a Gross si s ním ví rady.
Jeho politická kariéra je strmá. Pokud prezident Havel mluvil o politikaření partají, o pletichách sekretariátů, má v Grossovi pěkný příklad politiky, která se živí sama ze sebe a sebou, ve svém zauzleném světě kanceláří. Že Gross míří na nejvyšší stranické místo, je pochopitelné.
V ČSSD asi všechny soky obehraje. V složité hře, které my nestraníci stěží porozumíme, stane se vítězem. Zář jeho úspěchů nám připomíná, že pěna demokracie s sebou často nese i tyto velmistry ničeho. Gross má pro veřejnost velkou přitažlivost.
Nic nereprezentuje, nestojí na žádném stanovisku. V zápase politických protikladů není přítomen, jeho zápas se odehrává za dveřmi. Lidé, kteří se rádi vymezují vůči názorům politiků, mohou se vymezovat leda vůči jeho úsměvu. Úsměv záporné body neprodukuje.
Neměl se však stát ministrem, to je jeho slabina. Mnohaleté ministrování přináší této partajní raketě jen trestné body. Není už dne, aby na jeho úřední činnost nepadlo smítko, či spíše balvan.
Grosse to nezneklidňuje, věří, že havárie zastře kladením dýmovnic typu Kryštof. Nečinnost, která byla výhodnou taktickou zbraní v parlamentě, na ministerstvu přináší trestné body. Grossova popularita přec jen padá. Úředníkovy neúspěchy žádný dým nezastře.
Postaví si sociální demokracie do čela neúspěšného úředníka? Stát se to může, v partajních postupech a v zákulisí je Gross silný, možná nejsilnější. Někteří politici ČSSD si stěžují, že strana špatně objasňuje svou politiku.
Problém je opačný: politika ČSSD je špatně pochopitelná. Změť improvizací a náhodných rozhodnutí ze dne na den se objasnit nedá. Odpovídá však chaotickému a nečitelnému složení stranických mas.
To je Zemanovo dědictví: učinil stranu velkou, protože sjednotil příznivce na dvou klíčových tématech: lidový negativismus a nejasné fantazírování o „sociálním státě“.
Kompaktní pozitivní program ČSSD nemá.
V takto vyprázdněné politice se Gross snadno může stát vůdcem. Mělo by to svou logiku: vůdce ničeho stojí v čele téhož.
