Je takovým zavedeným zvykem považovat schvalování agrese vůči své vlasti za zavrženíhodné.
Členové Komunistické strany Československa mohli od roku 1969 být v komunistické partaji, jedině když okupaci deklarativně podpořili. Dopouštěli se tím takové malé soukromé vlastizrady.
Pro spravedlnost dodejme, že se za to mnozí styděli, ale známe to: žít se chce.
Přiznejme onen stud jako polehčující okolnost. Většina z nás se ohýbala všelijak.
Mnozí se za svoje tehdejší selhávání stydí dodnes. Ale ne tak nejspíš současní komunističtí poslanci, byť většina z nich se činila v té minulé komunistické straně, která okupování legalizovala, ba mu tleskala.
Poslanecká sněmovna schválila odškodnění obětem okupace z roku 1968. Proti byli komunističtí zvolenci.
Nejspíš dodnes pro ně není okupace okupací a niterně ji tak či onak schvalují.
Dle jejich zvrácené logiky tedy všichni ti, kdož se postavili čelem proti tankům, si smrt nebo zranění zasloužili.
Proč tedy odškodňovat někoho, kdo byl spravedlivě zasažen okupantskou kulkou? Co ještě má KSČM udělat, aby bylo zřetelné, že pokračuje v těch nejhorších tradicích KSČ? Co může být lidsky nevymáchanějšího než znevážit smrt či zranění z okupačních zbraní? Stalin nad Leninovou rakví řekl: "My komunisté jsme zvláštní lidé..." Věru, vskutku velice zvláštní.
Jak podat ruku komunistickému poslanci, když je to paže, která hlasovala proti odškodnění lidí, kteří padli nebo byli raněni při obraně vlasti proti okupantům?
 Pavel Štecha: Praha, srpen 1968. |
