Pokus znovu ukázal, že mezi fantazií a skutečností zeje hluboká propast. Když přijde v Evropě řeč na činy, politici couvají a vize se rychle rozplývá. Plán "dohnat a předehnat" je po Barceloně jen o málo reálnější než před ní. Šest zemí patnáctky má navíc volební rok, což znamená další otupení vůle.
Více lidí v práci, penze nejdřív ve 63 letech, ekonomiky "založené na znalostech", tak zní plán. V závodě s Amerikou sází Evropa na americké recepty. Zvítězit nad soupeřem, který má náskok, jeho vlastními zbraněmi, je ambiciózní. EU se navíc rozšíří o země střední a východní Evropy. Nedá se čekat, že pod společnou střechu přinesou moderní ekonomiky s nízkou nezaměstnaností. Pár výjimek se jistě najde, ale Česko k nim nepatří. Máme stejné, jen hlubší problémy.
Běh za Amerikou je sérií nepopulárních kroků. Je to konec velkorysých sociálních sítí, ochrany vlivných lobby v energetice a ostrý tlak na nepřetržitý příjem nových znalostí. Většina evropských vůdců se děsí, jak bude tyto kroky doma vysvětlovat. Pokud unie splní věci, k nimž se v Barceloně zavázala, bude to úspěch. Jedním z nejsmělejších cílů je plná zaměstnanost do roku 2010.
K vyššímu pracovnímu nasazení vede jediná cesta: omezení sociálních dávek a snížení daní. Tedy konec dotací rodinných rozpočtů a omezení moci politiků. Těžko si představit kontroverznější kroky. Desítky tisíc demonstrantů v ulicích Barcelony kapitalismus tohoto střihu odmítly.
Není se čemu divit, evropský sociální stát se dokázal vrýt pod kůži. Kdo by nechtěl dlouhou dovolenou, tučnou penzi v 55 letech či solidní komfort v nezaměstnanosti, když nesežene místo podle svého gusta. Přesvědčit Evropany, že k blahobytu vede jiná cesta, bude těžké. Vůdci patnáctky si slíbili, že se o to budou snažit. Než se snaha přetaví v činy, nemůže být o ekonomickém pokoření Ameriky ani řeč.
