Ovšem rovněž téměř dvě třetiny kladných hlasů pro vstup do NATO je možné označit za velké vítězství současné vládní koalice a především prezidenta a dlouholetého premiéra Janeze Drnovšeka.
Byl to právě Drnovšek, kdo po osamostatnění Slovinska v roce 1991 nejhlasitěji a nejzřetelněji prosazoval nutnost zapojení malého post-jugoslávského státu do západních politických, hospodářských a také obranných uskupení.
Jako předseda vlády zažil několik velkých zklamání v jednáních mezi Slovinskem a EU, resp. NATO, která významně poznamenala postoj Slovinců k oběma organizacím. V případě EU se jednalo především o italský bojkot asociační dohody mezi EU a Slovinskem, zrušený teprve na nátlak USA (sic!).
Takzvaný španělský kompromis, který dal italským občanům předkupní právo na pozemky ve Slovinsku, byl vodou na mlýn nacionalizujících politiků a Drnovšek se musel dlouhodobě hájit před jejich útoky.
NATO "zklamalo" Slovince dvakrát – poprvé, když bylo Slovinsko "opomenuto" v první rozšiřovací vlně po Madridském summitu. Také v tomto případě dokázal Drnovšek odolat tlaku kritiků a současně obhájit směrem k NATO příznivý obraz Slovinska.
Druhé "zklamání" bylo daleko nebezpečnější – na jaře 1999 jednotky NATO zaútočily na Miloševičovu Jugoslávii, která v očích řady Slovinců požívala "zvláštního" statutu.
Slovinská "jugonostalgie" se také na základě většinu průzkumů zdála být faktorem, který výrazně převažuje nad racionálními argumenty požadujícími začlenění malé, samostatně nehajitelné země, do mezinárodní obranné kooperace. O to větší překvapení přinesly výsledky referenda.
Jasným ano (jeho jasnost ovšem poněkud relativizuje pouze šedesátiprocentní účast na referendech) tak Slovinci dali zavzpomínat na jiné referendum, které výrazně zasáhlo do jejich životů.
Jedná se o referendum z prosince 1990, v němž se podobně jasně (88%) vyslovili pro oddělení od Jugoslávie a vykročení "z Balkánu do Evropy". Nedělní referendum bylo jedním z posledních kroků na této cestě.
