Vše se stává možným! Tak zněl volební slogan Nicolase Sarkozyho, když loni v květnu finišoval v boji o funkci prezidenta. Po 13 měsících je o tom většina Francouzů ještě stále přesvědčena – rozdíl je jen v tom, že někteří chápou heslo optimisticky, jiní jako důkaz, že dna ještě nebylo dosaženo.
Sarkozy francouzskou společnost polarizuje již léta a jeho zvolení prezidentem na tom nic nezměnilo. V prezidentských volbách zvítězil s přehledem (31 procent v prvním kole, 53 procent ve druhém) a v červenci téhož roku dosáhl v průzkumech vrcholu své popularity (65 procent).
Poslední dobou však mají navrch spíše jeho odpůrci: podle stejné agentury, která mu v červenci 2007 naměřila 65 procent sympatizantů, v květnu 2008 Sarkozymu důvěřovalo už jen 32 procent dotázaných. Tento výrazný propad byl potvrzen i reálným volebním výsledkem: pravice utrpěla porážku v březnových obecních a okresních volbách. A mnohé naznačuje, že nejde ani tak o pravici a její vládní politiku jako spíše o Sarkozyho samého. Jsme totiž svědky pro Francii netypického jevu: již po několik měsíců je předseda vlády populárnější než prezident. Čím to?
Srážka s realitou...
Jako mnoho jeho předchůdců i Sarkozy doplácí na propast mezi optimistickou a voluntaristickou rétorikou volební kampaně a tvrdou realitou vládní odpovědnosti. V kampani se prezentoval jako "prezident kupní síly“, který "vrátí Francouzům 68 miliard eur“ na daních a jiných povinných odvodech. Avšak jen pár měsíců po svém zvolení začal říkat, že nemůže "vyprazdňovat státní kasu, která už je prázdná...“
Navíc neměl zrovna štěstí: mezinárodní finanční krize, růst cen ropy a dalších komodit rozhodně nepřispěly k tomu, aby se francouzská ekonomika rozjela naplno a aby běžný Francouz získal pocit, že se mu za Sarkozyho prezidentování žije lépe. Sarkozy spoléhal na to, že jeho zvolení a následná série především daňových opatření vyvolá „šok důvěry“, který nastartuje dynamiku hospodářského růstu. Tento "šok“ se nedostavil a mezinárodní hospodářská situace na tom má značný podíl.
... a "blbá" nálada
Průzkumy veřejného mínění i výsledky místních voleb odrážejí skutečnost, že Francii po několika měsících Sarkozyho vládnutí zasáhlo cosi, čemu by se u nás řeklo "blbá nálada“.
Jak už to u tohoto typu kolektivního hnutí mysli ve společnosti bývá, jde o výsledek celé řady různých faktorů, často i vzájemně protichůdných. Mnoho Sarkozyho reforem (či reformních záměrů) vyvolává u některých Francouzů pocit ohrožení, ať už jde o železničáře, státní zaměstnance, studenty, zemědělce či třeba taxikáře. K tvrdému jádru tradičních Sarkozyho odpůrců, z nichž někteří jej někdy až extrémním způsobem démonizují, se tak postupně přidávají ti, kdo se bojí reforem či jsou nespokojeni se svou ekonomickou situací.
Nepřehlédnutelný je však i počet zklamaných "sarkozistů“. Třeba proreformní voliči, kteří od Sarkozyho čekali jasnou a razantní politickou linii vedoucí k reformám. Tu, na niž Francie v jejich očích již tak dlouho čeká. Nyní je jímá hrůza při pomyšlení, že se Sarkozy „chirakizuje“, tj. že po vzoru svého předchůdce jeho vůle k provádění bolestných reforem končí u pouhé rétoriky. Třeba když Sarkozy slíbil, že jeho vláda bude mít jen 15 ministrů. Formálně je to pravda, ale připočteme-li k nim nejrůznější státní tajemníky, kteří jsou rovněž členy vlády, dostaneme se až k počtu 37. Nebo když snadno a nezásadově ustupuje požadavkům různých skupinových zájmů, ať už se jejich nositelé bojí reforem (třeba pařížští taxikáři, kterým vyhovuje současná přeregulovanost jejich profese – ale zkuste si v Paříži chytit taxíka!) nebo chtějí řešit svůj problém natahováním ruky ke státní pokladně (třeba rybáři, na které dopadá růst cen nafty).
Zklamaným Sarkozyho voličům se také často zdá, že jejich někdejší razantní a přímočarý favorit dnes improvizuje, kličkuje, těká od jedné reformy ke druhé, aniž by je dotahoval do konce. A hlavně aniž by se z toho všeho, co Sarkozy dělá, dal vyčíst zřetelný a konzistentní jednotný politický záměr.
K tomuto pocitu přispívají často velmi špatně sladěné noty mezi Sarkozym, jeho spolupracovníky a členy vlády. Opakují se situace, kdy jeden ministr cosi řekne, jiný ministr prohlásí opak a prezident sám do toho pronese ještě něco úplně jiného... Občan je zmaten, opozice kritizuje vládu za amatérismus a novináři ironicky glosují vládní kakofonii.
Mnozí Sarkozyho voliči (a samozřejmě všichni jeho tradiční odpůrci) rovněž nelibě nesou Sarkozyho prezidentský styl: od dostaveníčka s novou partnerkou v Disneylandu a následnou svatbu jen pár měsíců po rozvodu přes čtení SMS při audienci u papeže či občasné agresivní reakce na veřejnosti až po okázalé dávání na odiv luxusního stylu života.
Mnozí Francouzi začínají být také alergičtí na jeho mediální všudypřítomnost a politický egocentrismus, který někteří komentátoři vystihují pojmem „hyperprezident“, tedy prezident, který se tak říkajíc míchá do všeho, byť to neodpovídá ani ústavě, ani dosavadní politické praxi. Není divu, že média neúnavně spekulují o narůstajícím napětí mezi prezidentem a premiérem, kterého Sarkozyho praxe odsouvá do podřadné role.
Sarkozyho příznivci na všechny tyto výčitky odpovídají především výzvami k trpělivosti. Zdůrazňují, že rozhýbat Francii není úkol na pár měsíců a že prezident spustil více než padesát nejrůznějších reforem, které povedou k modernizaci a globální konkurenceschopnosti Francie. Odmítají kritiku založenou na maximalistických očekáváních. Prý je nutno přijímat kompromisy, nemá-li se celé reformní snažení zablokovat v nekonečných stávkách a demonstracích.
Kritikům Sarkozyho prezidentského stylu vyčítají názorový konzervatismus a zdůrazňují, že Sarkozy se především rozešel s pokryteckou praxí minulých let, kdy osobní život prezidentů byl (za peníze daňových poplatníků) přísně střeženým státním tajemstvím a kdy politici měli pocit, že musí své eventuální bohatství před občany skrývat.
Na námitku, že Sarkozy chce vše řídit z Elysejského paláce, odpovídají, že Francouzi jej přece zvolili proto, aby dal věci do pohybu, dosáhl reálných výsledků a nesl za ně politickou odpovědnost, ne aby se schovával za premiéra a vládu, jak to někdy činili jeho předchůdci.
Rozchod s minulostí
Prezident se také poučil z některých chyb. Nastolil střídmější styl, slevil ze své mediální hyperaktivity. Jeho milostná aférka a následná svatba s italskou exmodelkou a nyní zpěvačkou Carlou Bruni Francouzům nejprve vadila – skandál příliš připomínal volební heslo o "přelomu“ neboli "rozchodu“ s minulostí. Zakrátko si však Francouzi zvykli a právě nová manželka nyní přispívá k znovuzískání popularity. Většina Francouzů ji hodnotí v roli první dámy kladně a zejména nedávná státní návštěva ve Velké Británii posílila důvěru Francouzů ve schopnost Sarkozyho a nové paní Sarkozyové důstojně reprezentovat zemi. A v posledních týdnech se průzkumy veřejného mínění začaly opět pomalu zlepšovat.
Avšak má-li Sarkozy za čtyři roky být favoritem v obhajobě svého mandátu, potřebuje nyní pozitivní výsledky své politiky. Co si může již dnes nezpochybnitelně připsat k dobru?
Francie v klidu a pohybu
Sarkozy a jím jmenovaná vláda v čele s premiérem François Fillonem skutečně spustili řadu reforem. A je opravdu velmi těžké již nyní tyto reformy férově hodnotit. A priori jim lze často mnohé vytknout, ale je nepochybné, že mohou Francii zásadně změnit.
Jen namátkou: reforma tzv. speciálních důchodových režimů, tj. zvýhodněných podmínek odchodu do důchodu pro některé profese; postupné snižování počtu státních zaměstnanců tím, že není nahrazována polovina odchodů do důchodu; reforma univerzit; dílčí zpružnění pracovního trhu; racionalizace územního uspořádání justice.
Jinými slovy: v dílčích oblastech lze Sarkozyho politiku v mnohém kritizovat, ale nelze mu upřít, že skutečně Francii po dlouhém období nehybnosti dostal do pohybu. Zda jde o začátek nové a dlouhodobé dynamiky a o pohyb správným směrem, ukážou nadcházející léta. Ale přinejmenším v oblasti veřejné debaty se zdá, že mnohá dosavadní tabu definitivně padla a že francouzská společnost je dnes ochotna zpochybnit některé své staré jistoty, "výdobytky“, které se dosud jevily jako nedotknutelné. Je to málo?
Z vnějšího pohledu stojí za zmínku Sarkozyho "revoluce“ v oblasti francouzské zahraniční a evropské politiky. I zde lze najít řadu rozporů a kritizovatelných momentů. Rétorika prezidentského kandidáta Sarkozyho o lidských právech se zrovna neslučuje s velkolepým přijetím plukovníka Kaddáfího ve Francii, s opatrnictvím ve vztahu k Číně či s okamžitým blahopřáním Vladimiru Putinovi po problematických parlamentních volbách. Evropská linie kandidáta i prezidenta Sarkozyho není úplně jasná a je cítit, že prezident lavíruje mezi protichůdnými vlivy ve svém okolí. Navíc i v zahraniční politice Sarkozyho aktivismus a egocentrismus mnohé popuzuje. Viděno z Francie prizmatem Sarkozyho komunikace, člověk by řekl, že třeba propuštění bulharských zdravotnic z libyjského vězení či kompromis o Lisabonské smlouvě v Bruselu byly jen a jen dílem francouzského prezidenta, což u ostatních zúčastněných nevyvolává právě nadšení...
Zpátky v Evropě
Je však třeba mu přiznat, že Francii dostal ze slepé uličky, do které ji zavedlo negativní referendum o euroústavě v roce 2005. Své sebevědomé prohlášení, že "Francie je zpátky v Evropě“, dokázal doložit činy.
Z hlediska středoevropských zemí je podstatné, že Sarkozy ve vztahu k nim rozehrál mnohem otevřenější politiku než jeho předchůdce Jacques Chirac. Podobně posouvá i tradiční francouzskou politiku k otevřenější a realističtější pozici ve vztahu k USA. Ohlášená vůle dotáhnout plnohodnotné zapojení Francie do NATO by mohla otevřít cestu k racionální debatě o evropské obraně. To vše vytvořilo pozitivní atmosféru pro blížící se francouzské předsednictví Evropské unie. A to není málo.
Sečteno a podtrženo: Sarkozy rozhýbal stojaté vody francouzské společnosti, byť se nevyhnul chybám a svým vystupováním si zkomplikoval situaci pro další léta svého mandátu.
Avšak má ještě dostatek času k tomu, aby dokázal, že dorostl státnické poloze, kterou Francouzi od svého prezidenta očekávají. A že jím spuštěný pohyb není aktivistickou gestikulací, nýbrž skutečným pohybem vpřed. Jinými slovy, že naděje, kterou u většiny Francouzů před rokem vyvolal, nebyla planá.
