Zeman hájí v České televizi zájmy Británie - a řízně, lidově. Britská pravidla pro azylanty jsou nesmírně liberální. Však je Británie kolébkou svobody. Jsou však i nesmírně pokrytecká. Imigrační úředníci je obklopují drátěným plotem předpravidel: do Británie tě nepustíme, protože bys chtěl azyl.
Však je Británie i kolébkou praktického přístupu k životu. Ještě praktičtější by však bylo považovat Českou republiku za zemi, jejímž občanům se azyl neuděluje. Český rasismus je problém vztahů mezi lidmi, nikoliv mezi vládou a lidmi.
A takové vztahy má i Británie. Možná by postačilo vyřizovat žádosti o azyl pružněji, aby se nedaly zneužívat jako svého druhu sociální dávka. Také by stačilo nechat věci, jak jsou. Co jsou stovky Romů proti milionům cizinců a desítkám milionů Britů? Skutečně problém? Jak velký?
Vláda říká: Menší zlo. Měla by však hájit nikoliv britské zájmy, nýbrž svobody všech českých občanů - i Romů. Tou svobodou je například - odcestovat. Vláda svou moc přepustí britské moci: nepojedeš! Ale české zákony neříkají: Rom nesmí do Británie.
To je problém britský, v Británii se má řešit. Vláda by měla pátrat ještě dál a zásadněji: když Británie zavede víza, s těmi britskými vízy my vstoupíme do EU? A vstoupí do EU s námi i naši Romové? Nebo dostanou nějaké "vnitřní šedé pasy"?
Zná vláda odpověď na tyto otázky? Ptala se v Británii? Česká diplomacie se odjakživa ráda lísala k cizím pánům, místo aby bránila svobody svých občanů. Nastal však pokrok: místo Rusů Britové.
Zeman k problému říká: Kdo mi nevěří, je tupolebý. Neměl by to říkat. Jak snadno by se ta brechtovská parafráze dala doplnit: vždyť existují také prasohlaví předsedové vlád. Nadávky však jsou stejně prospěšné jako britští úředníci na Ruzyni. Pobouří, rozruší, ničemu neprospějí.
