Zatím poslední „memoaromán“ Anne Wiazemské se ve Franci objevil na konci loňského roku (nakladatelství Gallimard) a jmenuje se Une année studieuse (Studijní rok). Pro většinu tisku nese vročení 2012 - dokázal totiž ovládnout hitparády prestižních týdeníků na počátku tohoto roku.
O knizeAnne Wiazemsky: Une année studieuse (Studijní rok) Gallimard, Paříž 2011, stran 262, cena 18 euro. |
Není to poprvé, co se Anne Wiazemsky (nar. 1947), dcera ruských emigrantů-aristokratů z otcovy strany (rod Rurikovců-Vjazemskij), z matčiny strany vnučka spisovatele Françoise Mauriaca, pustila do psaní románu-vzpomínek, kde hlavní roli hraje film – a především francouzská nová vlna. Již publikovala autobiografický román Jeune fille (Holčička, Gallimard, 2007), v němž přiblížila vztah mezi herečkou a režisérem, onu nezaměnitelnou ambivalentní hru s rafinovanými způsoby dominance a svádění. Jednalo se o popis vztahu mezi herečkou a režisérem Robertem Bressonem. Nyní se Wiazemsky pouští se do popisu vztahu s jiným režisérem – Jeanem-Lucem Godardem.
Obálka knihy Une année studieuse
Obálka knihy Jeune fille
Obálka knihy MOn enfant de Berlin
Pohled jejích očí
Návštěvníci filmových klubů si možná dnes její jméno hned tak snadno nevybaví. Vybaví si však určitě její tvář a pohled jejích očí. Byla to právě ona, která se – podobně jako třeba jiné herečky (Anna Karina, Jean Seberg nebo Brigitte Bardot) - zapsala do paměti hned několika generacím milovníků filmu. Rusovlasá dívka zaujala již prvním snímkem A co dále, Baltazare (Au hazard Balthazar), který roku 1966 natočil zmíněný Robert Bresson.
Wiazemsky dokázala vnést na plátno neopakovatelný herecký styl. V čase velké estetické a společenské proměny nabídla ostrý koktejl, namíchaný s okouzlující hereckou cudností, často dávkovanou poněkud zadržovaným ne-herectvím, zároveň ale doplněný až překvapivě odhodlaným sex-appealem, byť nyní, s odstupem, může vyznívat coby poněkud naivní.
Anne Wiazemsky ve snímku A co dále, Baltazare
Příběh dívky – hovoříme ještě o knize Jeune fille -, která se jednoho léta „proměnila z housenky v krásného motýla“, jak o tom v jednom rozhovoru sama autorka podotkla, by možná mohl být viděn i jako banální, kdyby nešlo o prostředí letního filmového natáčení a kdyby se nejednalo o tak vynikajícího režiséra, jakým byl právě Bresson.
V navazujícím textu Studijní rok je hlavní linií příběhu titulní období, čas, v němž hlavním úsilím dívky Anne bylo jedno studium ukončit a další zahájit. Je to ryzí a velmi dívčí love-story. Sepsaná citlivě, bez vycpávek nastavovaných falešných citů.
Anne Wiazemsky v Godardově (u nás nikdy neuvedeném) snímku z roku 1967 La Chinoise
Soukromá rukovět nové vlny?
Slavný Jean-Luc není jedinou zajímavou postavou Studijního roku. Defilují v něm mnozí z jeho přátel režisérů a novinářů: François Truffaut, Michel Cournot... nechybí dojemný popis značně afektované (na plátně ovšem dokonale elegantní) herečky Jeanne Moreau, či v jednu chvíli trochu hulvátský styl spisovatele absurdity Eugena Ionesca. Mohla by to být taková soukromá rukověť nové vlny.
Ovšem běží tu o něco trochu jiného. Wiazemsky totiž nenechává na pochybách, kdože je hlavním hrdinou knihy: a v tomto rozhodnutí dokáže být velmi pečlivá. Nejen v gradaci vzpomínek; umí i zajímavě ostřit na detaily. Dává nahlédnout jakoby dál, než bychom často i chtěli, avšak není v tom nestoudná a sprostá.
Nahlížet slavného filmaře pohledem mladé dívky se pochopitelně neobejde bez jistého voyeurství, její milenec a pozdější manžel Jean-Luc totiž dokáže být strašlivě patetický, ale i něžný, pohrdavý a křehký... Zamilovaným zrakem vypravěčky tu vidíme Godarda jako poblázněného snílka (v lásce i v umění), avšak také jako doktrináře zasaženého maoistickou ideologií; zasaženého zvláštním, protože neprožitým, esteticky snobským způsobem.
Anne Wiazemsky coby spisovatelka na letošním pařížském knižním veletrhu Salon du livre
Pro českého čtenáře by tato kdysi tak módní tendence byla asi dost nepochopitelná. Ale jiný kraj, jiný mrav. Ačkoliv v Paříži, stejně jako i v Praze, se schylovalo ke studentským revoltám, nešlo vůbec o revolty totožné, byť je spojoval obecný odpor vůči politickému establishmentu.
Bublání princeznina sektu
Ačkoliv autorka píše o sobě, je odstup na Studijním roku tím možná vůbec nejpůvabnějším. Wiazemsky se totiž nestylizuje ani do moudré, natož cynické vědmy, která už dávno všechno ví o mužích a jejich světě. Pluje jiným meandrem: pouští se do popisu v duchu oné naivní dívky, studentky filozofie, jež má potíže s maturitou, ale později navštěvuje univerzitu v Nanterre, aniž by vydala falešný tón. Opravdový příběh herečky, která svou lásku musí nejprve skrývat před rodiči, aby si svého milence nakonec navzdory všem (a zvláště své rodiny) vzala, je v důsledku dojemný. Významnou roli tu přitom sehraje mýtický spisovatel a dědeček Mauriac.
Anne Wiazemsky v Godardově (u nás nikdy neuvedeném) snímku z roku 1967 La Chinoise
Bylo by snadné označit Studijní rok za pouhé beletrizované vzpomínky bývalé herečky. Tohle vyprávění však není eskamotáží nebo cirkusovým vystoupením. Wiazemské totiž nechybí literární styl! Nechybí sexuální scény, nechybí zábavné historky a trapasy, přesto základním rysem popisů skutečných lidí zůstává delikátnost. Většina příběhu, zasazeného do roku 1966, s přesahem do roku následujícího, je situována do Paříže a do Provence (v závěru na divadelním festivalu v Avignonu). Je to tedy těsně předtím, než v Paříži vypukne velká revoluce – známá jako studentská květnová revolta května 1968. Citován je i jistý Danny (myšlen Danny Le Rouge alias Cohn-Bendit, nynější evropský poslanec za zelené). Román tvoří dojemný pandán v duchu „ženské literatury“, kde nechybí emoce, city, sentiment, ovšem - na rozdíl od českých reprezentantek takového stylu – je to vše podáno bez velkého stresu.
Ačkoliv v závěru hlavní hrdinka Anne propadá záchvatu hysterie, román autorky nemá s hysterií nic společného. Zní to možná trochu nepatřičně, ale výklad jejích prožitků v knize bublá jako svěží ranní sklenka dobrého sektu, kde nechybí ani správně naservírovaná jahoda; styl je velmi hravý, aniž by zacházel do nevkusu. Více takovým autorek, které z šuplíku „ženské literatury s nadhledem“ dokážou udělat dobrou literaturu, u které nadhled není zástěrkou pro prázdnou pózu.
Godard našel v těchto románových vzpomínkách autorku, která dokázala svému bývalému milenci s noblesní grácií vrátit něhu i víru, že láska princezny nemusí být pouze marná.
