Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Velikánem českých dějin se stal Karel IV

  19:19aktualizováno  19:19
Více než měsíc vybírali čtenáři iDNES a MF DNES ve velké anketě největší osobnost českých dějin. Měli na výběr padesátku jmen, kterou sestavila porota složená z 200 osobností současnosti. Systémem start - cíl zvítězil Karel IV., který byl jasnou jedničkou od prvních okamžiků hlasování.

Po Otci vlasti byl čtenáři nejlépe hodnocen Učitel národů Jan Ámos Komenský a první český prezident Tomáš Garique Masaryk.

Úplný přehled výsledků najdete zde:
ROZCESTNÍK
-
ANKETA
- Seznam porotců, kteří vybírali 50 největších osobností

Karel IV. největší osobnost českých dějin
Karlova dvojí vláda se konala díky neopakované historické konstelaci, kterou však tento panovník dovedl beze zbytku využít. Mimo jiné i k povznesení Českého království, byť především ve prospěch svého císařství.

Karel byl prvním z českých panovníků, který byl zvolen a korunován králem římskoněmeckým (roku 1346) a následnou korunovací v Římě (1355) se stal císařem Svaté říše římské, v pořadí jeho jména Čtvrtým. Spojení české a říšské vlády v jeho osobě bylo velkou událostí pro české, ale i německé dějiny.

Není účelem pokoušet se o postižení náplně obou těchto panování, nýbrž o odpověď na otázku po reflexi říšské vlády v jeho českém kralování. Toto zúžení je záměrné. V povědomí naší veřejnosti je totiž Karel chápán především jako český král a jeho císařský titul se jeví spíše jen jako lichotivá ozdoba bez reálného efektu. Bylo tomu však opravdu tak?

Kdo Karla korunoval
Vznik dědičného Českého království na počátku 13. století byl vyvrcholením mnohaletého úsilí Přemyslovců dát adekvátní výraz rostoucímu významu jejich vévodství v rámci říše. Ač již sám institut království znamenal v západní Evropě státní svrchovanost, v českém případě se tak nestalo.

Takže dále pokračovala takzvaná lenní investitura českých králů se závazkem povinností vůči říši, byť povinností značně již formálních. Trvala však i jiná omezení. Ještě před svou římskou volbou dosáhl Karel toho, co se nepodařilo Přemyslovcům - vynětí obyvatel království z říšské církevní správy. Papež Kliment VI. vyhověl Karlově žádosti, podporované i králem Janem, a roku 1344 povýšil pražské biskupství na metropolitní arcibiskupství.

Tak vznikla nová a samostatná česká církevní provincie. Karla tudíž jako prvého českého krále nekorunoval již mohučský arcibiskup, nýbrž Arnošt z Pardubic. Svědectvím Karlova zájmu o zvýšení důstojnosti Českého království je též jím sestavený nový korunovační řád českých králů a královen. Symbolem české státnosti se rovněž stala nová, nádherná korunovační koruna. V duchu francouzské tradice ji Karel věnoval sv. Václavu, a učinil z ní tak korunu posvátnou.

Péče o sloupy říše
Není proto divu, že k prvním opatřením po nastoupení říšské vlády náleželo zrušení všech dosavadních omezení suverenity Českého království, ať již lenními či jinými závazky. To nebylo málo. Ještě Jan Český se ujímal vlády v království jako v lénu uděleném mu otcem, císařem Jindřichem VII., a k lenní přísaze jej donutil i císař Ludvík IV. Bavor.

Karel ovšem dbal na to, aby emancipace směřující ve své podstatě k nezávislosti přitom nenarušila dosavadní vazby k říši. Již od vzniku Českého království spočívalo postavení toho útvaru v rámci říše na kurfiřství, a to dokonce přednostním ve volitelském sboru, daném královskou hodností. Na spolupráci se sedmi kurfiřty jakožto "sloupy říše" byla tudíž založena Karlova koncepce politického systému říše. Proto také v zákoníku Zlatá bula (1355/56) dosavadní postavení českého kurfiřství bylo zaručeno - a dokonce rozšířeno včetně nejdetailnějších ceremoniálních opatření.

Zacházení s Němci
Devízou Karlovou bylo, že český trůn byl oporou trůnu říšského. Nebyl to z jeho strany projev nějakého subjektivismu, ale byla to strategie odvozená z rozpoznání situace, v níž se císařství ve 14. století nacházelo. Jeho mocenským zázemím již totiž nebyla německá část říše.

Její postupný rozpad do několika desítek teritoriálních státečků v podobě různých vévodství, markrabství, hrabství, opatství, biskupství a měst znemožnil výkon reálné vlády. V důsledku toho finanční zdroje plynoucí z Německého království poskytovaly císařství toliko existenční minimum.

Oporou císařství od 14. století tak mohly být pouze veliké a konsolidované majetky několika vévodských rodů - Wittelsbachů, Habsburků, ale i českých Lucemburků. Disponovali dědičným královstvím a předním kurfiřtským hlasem. Karlova autorita a moc jako císaře byla přímo úměrná moci a významu Českého království. Péče o jeho rozmach byla proto Karlovi samozřejmou vládní směrnicí. Vycházel z představy, že je to nejen v zájmu jeho vlády, nýbrž i říše jako takové. Neváhal proto sáhnout k tomuto účelu i na její majetkové zdroje.

V Německém království to nevyvolávalo žádné nadšení a tehdejší kritické hlasy sdílí i převažující část německých historiků. Z této příčiny ani zahraniční politika království nebyla pouze dílem Karla jako českého krále. Rozšíření území o Českou Falc, Dolní Lužici a posléze o Braniborsko by bylo sotva myslitelné, kdyby císařem byl Wittelsbach či Habsburk. Vždyť šlo o území Německého království a v případě Branibor i o další kurfiřtský hlas pro Lucemburky.

Karel proto, aby příliš nepohoršil veřejné mínění v říši - lze je nejlépe sledovat v městských kronikách - nepřipojil Braniborsko do svazku zemí České koruny, ale připoutal je toliko dynasticko-personální unií. Navíc zemi, ač ji dobyl vojenským vítězstvím, od Wittelsbachů odkoupil.

Lidé kolem něho
Karlovo císařství se prolínalo s jeho českým kralováním. Hranice obou těchto sfér jsou jen těžko rozlišitelné. Nejvyšší správní úřad, dvorská kancelář, byl společný pro obě vlády. V některých listinách se uvádí, z jaké kompetence, císařské či královské, to které rozhodnutí bylo učiněno, ale není to důsledné.

Nejvyšší finanční úřad, dvorská komora, byl zařízením Českého království, ale zasahoval i do říšských záležitostí. Kancléřem byl téměř až do konce Karlova života slezský Němec Jan ze Středy, biskup litomyšlský a později olomoucký. Personál kanceláře byl složen z českých a částečně říšských Němců, vesměs duchovních měšťanského původu.

Českými šlechtici byli správci komory, maršálkové a v druhé polovině vlády místo rakouského i český šlechtic. V diplomatických službách byla naopak účast české šlechty mizivá. Vedle slezských vévodů převažovali říšští biskupové. K hlavním Karlovým poradcům náleželi vedle kancléře pražští arcibiskupové a organizátor financí i diplomat mindenský biskup Dětřich z Portic.

V odlesku Karlova císařství se nacházelo dvorské umění na půdě království, jehož jevištěm byla Praha jako císařsko-královská rezidence a Karlštejn. Umění, jehož mecenášem byl císař, musilo mít a také mělo nejvyšší kvality. Netřeba připomínat, že i duchovnímu životu království vtiskla Karlova císařská vláda svou pečeť.

Císařským darem byla jeho záštita českého a záhy i německého překladu Písma na půdě království, v říši však ve smyslu církevních příkazů zakázaného. Po překladu do francouzštiny a italštiny byl to v pořadí třetí překlad, povzbudivší záhy i překlad v Anglii do národního jazyka.

... a vše bylo jinak
Karlova dvojí vláda byla sice z jeho strany pojímána v nemalé míře pragmaticky, avšak nelze to chápat jako čistě instrumentální mocenský vztah. Svoji roli při správě u Karla hrály i další pohnutky, některé odvozené z potřeb právě a jen jeho vnitřní české politiky.

Nelze tu dokonce vyloučit ani určitý emocionální prvek - lze jej vyčíst z Karlovy autobiografie. Udržení rovnováhy mezi oběma trůny bylo dílem Karlova značného státnického umění. To postrádal jeho následník v držení obou trůnů, Václav IV.

Roku 1400 byl obviněn kurfiřty z nedbání o zájmy říše a sesazen z římského trůnu.
Jeho nástupce Wittelsbach Ruprecht III. se však dlouho neudržel, takže kurfiřti se zase vrátili k českým Lucemburkům, k markraběti Joštovi a k tehdy již uherskému králi Zikmundovi, očekávanému dědici Českého království.

To se však již blížila doba, kdy výbuch husitské revoluce vytvoří předpoklady k přetržení staletých svazků českého státu s římskoněmeckou říší. K jejich obnovení dojde za naprosto už jiné historické situace až po roce 1526 - vstupem Habsburka Ferdinanda I. na český a později i říšský trůn.

Autor je historik

Autoři:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Bývalý ministr obrany Martin Barták přichází na jednání Městského soudu v...
Exministr Barták: Letouny CASA byly správný produkt za odpovídající cenu

Koupil se správný produkt za odpovídají cenu, řekl o letounech CASA v úterý u soudu někdejší náměstek ministryně obrany Vlasty Parkanové a pozdější šéf resortu...  celý článek

Restaurace Prašivka na Letné
Petice požaduje změnu protikuřáckého zákona, senátor by vrátil kuřárny

Od začátku platnosti protikuřáckého zákona brzy uplyne pět měsíců a lidé spolu se soukromými provozovateli restaurací a barů požadují změnu. Vyjádřili to v...  celý článek

Vlastimil a Jana Blaťákovi (na snímku vpravo jejich právní zástupce) žádají od...
Rodiče postižené holčičky dál bojují s nemocnicí o 17 milionů korun

Odvolací senát Krajského soudu v Olomouci projednává žalobu rodičů těžce postiženého dítěte, kteří požadují od olomoucké nemocnice odškodné 17 milionů korun....  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.