Vědět, rozumět a umět hledat

Komu se naše školy nelíbí, ten má po ruce i dobrý argument – přemíra formálních znalostí nehezky ubírá prostor pro utváření vlastního názoru a pro samostatné myšlení. Řekněme si hned na začátku, že na tom je mnoho pravdy. Biflování holých dat ještě nikdy z nikoho neudělalo vzdělaného člověka, a psychiatrie zná idioty, kteří umějí zpaměti telefonní seznam. Údaje se mění, ale schopnost pracovat s nimi a vyvozovat z nich závěry by člověku měla zůstat celý život. Nehledě na to, že i faktické údaje samy o sobě člověku mnohem déle a lépe slouží, jestliže je má zasazené do souvislostí a jestliže si dá tu práci a trochu nad jejich důsledky popřemýšlí. Ono to však bude ve skutečnosti o trochu složitější – do hry totiž vstupují tři hlediska. Naučit se fakta, naučit se s nimi pracovat a také naučit se hledat nová fakta tam, kde se svět mění nebo kde prostě dosavadní naučené znalosti nestačí. To vše by mělo být naplněno ve správné míře a ve vzájemné rovnováze. Abych mluvil o svém vlastním políčku, matematice. Stručná řeč vzorců v ní přímo svádí k memorování zaklínadel nejen bez porozumění jejich smyslu, ale i bez vnímání mezí rozumné použitelnosti a vypovídací schopnosti pro vyprávění o světě. Pokud učitelé nemají čas vysvětlit, co se za vzorečky skrývá (nebo pokud žáci nemají náladu takový výklad vyslechnout), pak se není co divit, že běžný pomaturitní jedinec na dotaz o Pythagorově větě sice v lepším případě vychrlí obligátní "á na druhou plus bé na druhou je cé na druhou", ale dělá mu problémy vědět, co vlastně to zaklínadlo znamená. Nemluvě o tom, zda by uměl jednoduchým kusem šňůry vyměřit pravý úhel v základech domu, což, mimochodem, evidentně uměli už neolitičtí zemědělci. To už mi je a vždy byl milejší student, který sice neumí odmumlat vzoreček, ale ví, že existuje, ví, kde ho najít, a hlavně ví, k čemu je dobrý. Rovnováha těchto tří požadavků nejspíš bude v jádru celé věci. Vědět, že fakta existují, vědět kde a vědět co s nimi. Nemá smysl memorovat příliš mnoho dat – to jenom bere chuť i čas k práci s nimi. Neměli bychom však na druhé straně omezovat při učení faktické informace pod únosnou míru v domnění, že tak zbývá víc času na samostatné uvažování. Často pak totiž není mezi čím hledat souvislosti a úvahy jsou postaveny na vodě. Z vytouženého samostatného myšlení se stává zase jen memorování, tentokrát dogmat a myšlenkových šablon. Zkuste si někdy popovídat s některým zapáleným aktivistou téměř čehokoliv a poznáte, co mám na mysli. Žijeme ve světě, který nám nabízí stále větší prostor pro rovnováhu mezi oběma krajními možnostmi - učit fakta v rozumném množství, učit s nimi pracovat - a současně nám nabízí i zcela nové možnosti učit, jak fakta hledat. Náš informačně globalizovaný svět (a buďme rádi, že je takový) nabízí pro každého, kdo chce jít dál, a hlavně hlouběji, opravdu dobrý přístup k materiálu pro dobře podložené úvahy. Pak je s čím konfrontovat i závěry, hledat nové nečekané důsledky a vůbec dělat všechno to, co dává lidskému mozku tu krásnou příležitost trochu se uplatnit. Při výchově se proto snažme pěstovat lidské bytosti, které tohle všechno chtějí. To je to, co z výchovy dělá poslání.

Autor je ředitelem Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd ČR