POROVNÁNÍ DNA
Plominův tým využil metod, které ještě přednedávnem byly neznámé a technicky neproveditelné. Pro svou studii si výzkumníci našli padesát dětí, jež v testech vykazovaly extrémně vysokou inteligenci. Děti byly vybrány díky svým velmi dobrým výsledkům v matematice. Jejich inteligenční kvocient (dosti sporná, leč vcelku uznávaná míra inteligence) dosahoval výše 160 či více bodů (průměr je 100).
Poté vědci porovnali alespoň malou, technicky zvládnutelnou část DNA (dezoxyribonukleové kyseliny nesoucí dědičné vlastnosti) těchto dětí s DNA zcela běžných chlapců a děvčat. Při vyhodnocování výsledků si pak všimli, že určitá varianta jednoho genu je dvakrát častější u dětí s velmi vysokou inteligencí než u ostatních. Vyvodili z toho tedy hypotézu, že právě tento gen je spojený s přenosem vysoké inteligence.
Nyní je na dalších výzkumech, aby hypotézu potvrdily, případně vyvrátily.
JEDEN GEN NESTAČÍ
Nalezený gen však rozhodně nemůže odpovídat za celou lidskou inteligenci. I mezi zkoumanými padesáti nesmírně inteligentními dětmi pouze polovina měla tu variantu genu, kterou Plomin a jeho lidé spojují s vysokou inteligencí. Druhá půlka dětí tedy byla chytrá i bez ní.
Matematickými metodami se dá vyvodit, že nalezený gen může ovlivnit jen asi čtyři body inteligenčního kvocientu jednotlivce. Převážná většina inteligence tedy pochází odjinud. Vědci se domnívají, že může existovat kolem pěti desítek, ne-li více, dosud neznámých genů, které nějakým způsobem ovlivňují přenos inteligence. I vysoce inteligentní člověk přitom vůbec nemusí mít všechny, ale jen některé z nich.
Objev jednoho z mnoha genů ovlivňujících lidskou inteligenci ještě nemá žádný přímý praktický dopad. Výzkumníci dosud nedokázali popsat, jak přesně tento gen funguje a zda se dá nějak ovlivnit. Zatím je o něm známo jenom to, že sám bezprostředně neovlivňuje tvorbu žádného proteinu, který by měl v organismu nějakou roli. Není tedy vůbec jasné, jak tento gen vlastně předává své poselství dál.
ZAČÁTEK OBÁVANÉ CESTY?
"Pokud se prokáže, že tím začíná zjišťování dalších genů, jež ovlivňují inteligenci, bude mít Plominův objev obrovský význam," domnívá se psycholog Nathan Brody z americké Wesleyanovy univerzity.
Větší znalost těchto genů by vědcům umožnila dozvědět se více o kořenech inteligence. Možná by umožnila léčit některé choroby podrývající mozkovou činnost, jako třeba Alzheimerovu nemoc.
Spornější už je, zda by poznání nových genů mohlo přispět k nalezení bezpečné a společensky přijatelné metody umělého zvyšování inteligence.
Skutečně strašlivá je ale představa, že by nějaký genový test lidi mechanicky dělil na ty "slibné" a "méně slibné", a podle toho byl nalinkován jejich další život a možnost společenského uplatnění.
John Kihlstrom, psycholog z Kalifornské univerzity v Berkeley, připouští, že má už nyní určité obavy: "Troufnu si předpovídat, že během pár měsíců začnou některá genetická střediska za peníze nabízet rodičům testy na zjištění tohoto genu."
DĚDIČNOST NENÍ VŠECHNO
Plomin a jeho kolegové připouštějí, že jejich objev se dá zneužít třeba pro diskriminační genové testování. "Nové objevy vytvářejí nové problémy. Přesto by bylo chybné a přitom zcela marné snažit se problémům vyhnout tím, že bychom nové poznatky odmítali," napsali autoři ve své odborné zprávě.
Tentýž názor vlastně přes své pochybnosti zastává i zmiňovaný John Kihlstrom - je totiž současně také šéfredaktorem odborného časopisu Psychological Science, který Plominovy výsledky jako první publikoval.
Zatím se však stejně nezdá, že by inteligence byla vysvětlitelná pouze geneticky. Už předchozí výzkumy mezi vysoce inteligentními lidmi totiž ukázaly, že jejich inteligence se dá vysvětlit dědičností jen asi u poloviny z nich, připomíná list New York Times. Ostatní lidé tedy přišli ke své inteligenci jinak - zřejmě výchovou, vzděláváním a dalšími životními vlivy.
