"Na základě zjištění z více nezávislých paleobotanických, ale i biogeografických metod lze konstatovat, že místní krajina je izolovanou součástí areálu boreokontinentálního lesa, tedy tajgy," popsal probíhající výzkum Dokeska Jiří Sádlo z botanického ústavu v Akademickém bulletinu.
Co je tajgaSeverský jehličnatý les, na severu přechází v tundru, na jihu ve smíšené a listnaté lesy. Zdroj: Wikipedia |
"Je to její hemiboreální typ, který dosud končil na polském pomezí v Lužici. Náš výzkum však ukazuje, že ostrovem této vegetace ve světovém měřítku vysunutým nejvíc k jihozápadu je právě Dokesko," upřesnil Sádlo.
V Česku jsou oblasti splňující některé parametry tajgy, ale leží ve vyšších polohách na Šumavě nebo Jeseníkách. "V nadmořské výšce jako Dokesko je to překvapující," říká Tomáš Chuman, geoekolog přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Co dělá z Dokeska tajgu? Kromě převládající borovice je tu v pouhých asi 300 metrech nad mořem (stejně vysoko leží pražský Prosek) původní dřevinou smrk, jehož výskyt v tak nízkých polohách Čech byl donedávna pokládán za druhotný. V porostu se smrk střídá s borovicí a také olše s otevřenými rašelinami.
Podle dosavadního výkladu podobu Dokeska určilo hospodářské využití lesa, vojenský prostor a těžba uranu. Bory vznikly po vytěžení původních listnatých porostů a násilném vysazení jehličnanů. To je ale podle Sádla potřeba přehodnotit.
"Místní biodiverzita byla vykládána jako souhra okolností z říše paradoxů," říká Sádlo. Jedním z nich je třeba podivná směsice teplomilných a horských druhů. "Kombinace má svou logiku. Obojí jsou ve skutečnosti druhy kontinentálního rozšíření."
Jedním z důkazů o "tajgovitosti" okolí Doks je také výskyt jeřába popelavého, kriticky ohroženého druhu. Ojediněle se zde vyskytuje i popelivka sibiřská, jejíž rozšíření naznačuje už samo jméno, nebo ostřice velkonohá. "Její zdejší lokality jsou vzdáleny dobrých 2 800 km od nejbližších výskytů na Urale," podotýká Sádlo.
Výzkum v kraji, kde se zastavil čas
Vědci se při aktuálním výzkumu krajinného vývoje Dokeska zabývají tamější biologickou rozmanitostí a reakcí evropské krajiny na změny klimatu nebo osídlení.
V krajině mezi Doksy, Českou Lípou, Stráží pod Ralskem a Bakovem se totiž během předchozích jedenácti tisíc let zastavil čas. "Na Dokesku se během holocénu (období od konce poslední doby ledové - pozn. red.) 'nic zvláštního nestalo'. Ve střední Evropě je to docela mimořádné," upřesnil Jiří Sádlo.
Většina české krajiny se totiž mění vlivem kolonizačních vln a klimatu. "Oblast borů, skal a rašelin trvá v původní podobě, jakou získala už v časném holocénu. Stejným písčitým borovým lesem stoupá k Bezdězu mezolitický lovec, Mácha i dnešní výletník," dodal vědec.
Dokesko představuje muzeum lesů z doby raného holocénu, které jsou zároveň obdobou nynějších severských lesů pevninské Evropy. "Je reliktem na krajinné úrovni, který se právě v této oblasti zachoval díky živinově chudým písčitým nebo rašelinným podkladům téměř bez hlinité složky," upřesnil Sádlo.
Archeolog: Krajina zvítězila i nad městy
S biology a botaniky spolupracují archeologové, kteří interpretují například pyly a makrozbytky v rašelinách. "Tajga bezdězskaja je skutečně unikátní," říká Petr Meduna z archeologického ústavu Akademie věd.
Podle něj se člověk tento kraj snažil kolonizovat, například ve vrcholném středověku, kdy byla na sklonku druhé třetiny 13. století založena tři královská města Bezděz, Doksy a Kuřivod.
Plán se sice uskutečnil, ale... "Města existovala a existují dál, jenže skomírala; ostatně stačí je navštívit i dnes. To je pro nás zajímavá událost: přes všechnu 'státní podporu' se kolonizační boom nezdařil. Stručně řečeno, krajina zvítězila, udržela si svou nedotknutelnost," upřesnil Meduna.
