Vědci oživují smrtící vir

Vědci se pokoušejí oživit smrtící virus chřipky, který zabil na konci první světové války čtyřicet milionů lidí. Důvodem je obava, že by stejný či podobný přenašeč chřipky mohl v nejbližší době zaútočit znovu - proti takové epidemii budou lidé téměř bezmocní. Pokud by ovšem věda měla obávaný virus k dispozici, mohla by připravit vhodné očkovací látky. Nejnovější zpráva však příliš naděje nevzbuzuje. Zatím se nepodařilo zjistit, co způsobilo tak nebývalou agresivitu legendárního viru.

Boj s chřipkou je věcí celého světa

Na každém hřbitově světa odpočívají oběti chřipkové pandemie z let 1918 a 1919. Mimořádně silný virus, označovaný jako španělská chřipka, v krátké době obletěl celý svět. Zahubil čtyřicet milionů lidí a nakazil jednu pětinu populace celé planety. Byla to nejhorší pandemie (epidemie šířící se po celé planetě) v dějinách lidstva.
V roce 1957 zaznamenal svět druhou pandemii - tentokrát asijské chřipky. V průběhu devíti měsíců se vir, pocházející z Číny, rozšířil po celém světě.
Třetí silná vlna chřipky - hongkongské - postihla planetu v roce 1968. Slabší epidemie prožívá řada zemí rok co rok.
Dnes je ve světě 110 Národních referenčních center, kde jsou shromaždovány viry od lékařů a z nemocnic. Výběr z každé chřipkové sezony je předáván do čtyř center zřízených Světovou zdravotnickou organizací (WHO) v Tokiu, Londýně, australském Parkvillu a Atlantě v USA.
Šéfové těchto institucí se scházejí dvakrát ročně na takzvaný Chřipkový mítink, kde získávají přehled o vývoji chřipkových virů na celém světě. Z toho se pokoušejí sestavit možný výhled nových chřipkových vln na jižní a severní polokouli. WHOtaké doufá, že se jim včas podaří podchytit i případnou novou pandemii chřipky, která podle řady odhadů může přijít v nejbližší době.

Podezření, že odpovědný za to je jeden ze zkoumaných genů, se totiž nepotvrdilo.

Od zatím nejsilnější světové vlny chřipky v letech 1918-1919 se epidemie opakují v intervalech dvaceti až třiceti let, ale díky očkovacím látkám neměla žádná z nich tak tragické následky.

Poslední taková se objevila v roce 1968.

Podle mnoha specialistů další nebezpečná vlna chřipky, která překoná protilátky, zasáhne planetu během několika let. Vědci proto při oživování viru z roku 1918 již pět let závodí s časem, aby zachránili životy mnoha lidem v blízké budoucnosti.

Je to velmi obtížná a zdlouhavá práce. Velmi stručně řečeno - vědci zkoumají geny smrtícího viru a zapojují je do "obyčejných" chřipkových virů. Pokud po takovém zapojení začne takzvaný obyčejný virus vykazovat mimořádnou agresivitu a schopnost rychlé mutace (čímž se mu daří překonat lidský imunitní systém), mohou si být jisti, že našli ten pravý, a začít s přípravou očkovacích látek.

Zdá se to být jednoduché, ale tento postup v sobě skrývá řadu háčků. Mimo jiné vyžaduje náročnou technologii. Je nutné zajistit virům způsobujícím chřipku optimální podmínky - živé buňky, kde se mohou rozmnožovat - z jednoho viru vznikne sto tisíc dalších. Háček spočívá i v tom, že ze smrtícího viru znali vědci po dlouhých osmdesát let jen jeho jméno - H1N1. Dobové označení znělo: španělská chřipka.

Jak rychle se objevila, tak rychle také zmizela. Jerry Taubenberger z amerického Vojenského patologického ústavu (AFIP) však přišel na způsob, jak se nebezpečnému viru dostat na stopu. V roce 1995 totiž zjistil, že v AFIP existuje ojedinělý soubor. Jsou zde uloženy vzorky tkání milionů vojáků - a to od doby války Severu proti Jihu v minulém století - a mezi nimi i těch, které zahubil chřipkový virus na konci první světové války.

To byl jeden z možných zdrojů při pátráních po zbytcích viru. Dalším se staly masové hroby obětí pandemie v roce 1918 ve věčně zmrzlé půdě na Aljašce na poloostrově Seward či na Špicberkách. Za dva roky se podařilo najít malé části DNA viru, které unikly zničení. Z těch pak byly izolovány jednotlivé geny a dále testovány Peterem Palesem na Mount Sinai School of Medicine, kde mají k dispozici technologii, která umožňuje například zabudovat do chřipkových virů cizí geny.

Největší šanci najít hlavního původce agresivity viru "rychlé nemoci", jak se epidemii smrtící chřipky v letech 1918-1919 také říkalo, vidí od odborníci v genech, které kontrolují produkci proteinů, z nichž se skládá povrch buňky.

Ty totiž umožnily viru proniknout do buněk co nejrychleji opět velmi zjednodušeně řečeno tím, že vytvářely v povrchu buněk trhliny, aby do nich virus buď vnikl, či naopak po rozmnožení unikl, a navíc urychlovaly jeho mutační schopnosti. Bohužel, zatím se mezi objevenými zbytky viru nepodařilo objevit "ten správný gen".

Vědci se ovšem nevzdávají. Problémem je, že tento výzkum může být velmi nebezpečný. Jeden z nejznámějších světových virologů, Joshua Lederbegr, varuje a nabádá kolegy, aby tyto pokusy prováděli jen v těch nejlépe zabezpečených laboratořích a nikdy se nepokoušeli všechny zachráněné geny zabudovat do viru současně. Mohlo by se totiž stát, že za vznik další pandemie chřipky bude člověk vděčit sám sobě.