Boj s chřipkou je věcí celého světa Na každém hřbitově světa odpočívají oběti chřipkové pandemie z let 1918 a 1919. Mimořádně silný virus, označovaný jako španělská chřipka, v krátké době obletěl celý svět. Zahubil čtyřicet milionů lidí a nakazil jednu pětinu populace celé planety. Byla to nejhorší pandemie (epidemie šířící se po celé planetě) v dějinách lidstva. |
Od zatím nejsilnější světové vlny chřipky v letech 1918-1919 se epidemie opakují v intervalech dvaceti až třiceti let, ale díky očkovacím látkám neměla žádná z nich tak tragické následky.
Poslední taková se objevila v roce 1968.
Podle mnoha specialistů další nebezpečná vlna chřipky, která překoná protilátky, zasáhne planetu během několika let. Vědci proto při oživování viru z roku 1918 již pět let závodí s časem, aby zachránili životy mnoha lidem v blízké budoucnosti.
Je to velmi obtížná a zdlouhavá práce. Velmi stručně řečeno - vědci zkoumají geny smrtícího viru a zapojují je do "obyčejných" chřipkových virů. Pokud po takovém zapojení začne takzvaný obyčejný virus vykazovat mimořádnou agresivitu a schopnost rychlé mutace (čímž se mu daří překonat lidský imunitní systém), mohou si být jisti, že našli ten pravý, a začít s přípravou očkovacích látek.
Zdá se to být jednoduché, ale tento postup v sobě skrývá řadu háčků. Mimo jiné vyžaduje náročnou technologii. Je nutné zajistit virům způsobujícím chřipku optimální podmínky - živé buňky, kde se mohou rozmnožovat - z jednoho viru vznikne sto tisíc dalších. Háček spočívá i v tom, že ze smrtícího viru znali vědci po dlouhých osmdesát let jen jeho jméno - H1N1. Dobové označení znělo: španělská chřipka.
Jak rychle se objevila, tak rychle také zmizela. Jerry Taubenberger z amerického Vojenského patologického ústavu (AFIP) však přišel na způsob, jak se nebezpečnému viru dostat na stopu. V roce 1995 totiž zjistil, že v AFIP existuje ojedinělý soubor. Jsou zde uloženy vzorky tkání milionů vojáků - a to od doby války Severu proti Jihu v minulém století - a mezi nimi i těch, které zahubil chřipkový virus na konci první světové války.
To byl jeden z možných zdrojů při pátráních po zbytcích viru. Dalším se staly masové hroby obětí pandemie v roce 1918 ve věčně zmrzlé půdě na Aljašce na poloostrově Seward či na Špicberkách. Za dva roky se podařilo najít malé části DNA viru, které unikly zničení. Z těch pak byly izolovány jednotlivé geny a dále testovány Peterem Palesem na Mount Sinai School of Medicine, kde mají k dispozici technologii, která umožňuje například zabudovat do chřipkových virů cizí geny.
Největší šanci najít hlavního původce agresivity viru "rychlé nemoci", jak se epidemii smrtící chřipky v letech 1918-1919 také říkalo, vidí od odborníci v genech, které kontrolují produkci proteinů, z nichž se skládá povrch buňky.
Ty totiž umožnily viru proniknout do buněk co nejrychleji opět velmi zjednodušeně řečeno tím, že vytvářely v povrchu buněk trhliny, aby do nich virus buď vnikl, či naopak po rozmnožení unikl, a navíc urychlovaly jeho mutační schopnosti. Bohužel, zatím se mezi objevenými zbytky viru nepodařilo objevit "ten správný gen".
Vědci se ovšem nevzdávají. Problémem je, že tento výzkum může být velmi nebezpečný. Jeden z nejznámějších světových virologů, Joshua Lederbegr, varuje a nabádá kolegy, aby tyto pokusy prováděli jen v těch nejlépe zabezpečených laboratořích a nikdy se nepokoušeli všechny zachráněné geny zabudovat do viru současně. Mohlo by se totiž stát, že za vznik další pandemie chřipky bude člověk vděčit sám sobě.