Mezi meteorology převládá názor, že proces tvorby dešťových kapek má dvě fáze. Na začátku jsou mikroskopicky malé kapičky, které začnou růst kondenzací molekul vody na jejich povrchu.
Když dosáhnou průměr asi 20 mikrometrů, působením gravitace padnou k zemi. Na cestě se srážejí s dalšími menšími kapkami a tak zvětšují svůj průměr na typických asi 100 mikrometrů.
Problém teorie je v tom, že by měl celý proces trvat přes hodinu, ale dešťové mraky existují v průměru 30 minut.
Robert McGraw a Yangang Liu z Národní laboratoře USA v Brookhavene v státě New York ale přišli s úplně jiným principem vzniku dešťových kapek.
Podle nich vznikají kapky v důsledku kolísání hustoty vodních molekul v mracích způsobených turbulencemi. Střídáním kondenzace a vypařování neustále vznikají kapky různé velikosti.
Když jejich průměr překročí hranici zvanou nukleační bariéra, začnou se kondenzací zvětšovat.
Podle nové teorie se kapky vytvoří tak rychle, že potřebnou velikost 100 mikrometrů dosáhnou do půl hodiny.
Teorie zároveň vysvětluje ne velmi staré zjištění, že životnost mraků v okolí měst a průmyslových oblastí bývá nadprůměrně dlouhá, píše SME. Mohou za to emise, které slouží dešťovým kapkám jako kondenzační jádra.
Dešťová oblaka nad obydlenými oblastmi tak obsahují víc kapek a proto z nich intenzivněji prší. Větší počet kapek podle nukleační teorie zvětšuje kritický rádius pro růst kapek. To koresponduje s poznatkem, že dešťová oblaka nad pevninou existují déle než nad oceánem.
