Nové objevy konce 20. azačátku 21. století zejména ve fyzice elementárních částic a v biologii jdou až k samému stvoření. Genom a DNA, počátek vesmíru. Jaké odpovědi mají věřící vědci - Petr Hach (děkan 1. lékařské fakulty UK a přednosta Ústavu pro histologii a embriologii), Jiří Hořejší (profesor teoretické fyziky MFF UK), Jiří Bičák (vedoucí Ústavu teoretické fyziky MFF UK) a David Pithart (ekolog z Botanického ústavu Třeboň) - na staré i nové otázky vědy a víry?
Biolog, který chodí do kostela, je pokrytec," prohlásil prý známý evoluční biolog Matt Ridley. Co vy na to?
Petr Hach: Nemyslím, že biologové, kteří chodí pravidelně do kostela a bádají o genových manipulacích či klonování, jsou pokrytci. Vždyť i na církevních univerzitách jsou velmi silné badatelské týmy. Podstatné je, co sledují svým bádáním, zda ovládnutí přírody, nebo opravu či úpravu člověka.
Jiří Hořejší: Biolog může klidně chodit v neděli do kostela, stejně jako třeba popelář nebo poslanec. Považuji racionální přírodní vědy a víru v Boha za relativně nezávislé, vzájemně se doplňující přístupy k realitě.
David Pithart: Ridleyho otázka je provokativní a měla by nutit k zamyšlení. Věda a víra nejsou nezávislé, přinejmenším se setkávají v osobě badatele. Nelze bez následků vykázat náboženství do privátní sféry", klečet v neděli v kostele a na úctu k životu při práci zapomenout.
Měli by mít věřící vědci, kteří přenášejí geny z jednoho živého organismu na druhý, morální problém?
Petr Hach: Biologie sama morální problém přinášet nemusí, prohloubení poznání o podstatě životních procesů není nic špatného a judaisticko-křesťanská tradice ji podporuje. (Kniha Genesis vybízí k ovládnutí země, zvířat i rostlin.) Morální problémy přináší aplikace biologických poznatků na člověka, zasahování do podstaty lidských bytostí - genomu - nebo do přirozeného životního cyklu - umělé oplodnění, přerušení" těhotenství, eutanazie.
Hrají si dnešní biologové na Boha?
Petr Hach: Současné možnosti zasahování do životního cyklu i možnosti oprav a úprav lidských jedinců podle přání genovými manipulacemi jsou skutečně hrou na Boha, která je nebezpečná a nezodpovědná už proto, že stále málo víme o jejich důsledcích v budoucnosti.
Jiří Hořejší: Nemyslím si, že by si dnešní biologové hráli na Boha, stejně jako si na něj nehrají fyzikové a ostatní vědci; to by byla velká domýšlivost. Obávám se však, že v určitých oblastech výzkumu by lidé opravdu mohli zajít tak daleko, že by negativní aspekty výsledků mohly převážit ty pozitivní.
David Pithart: Někteří ano. Biologie se totiž dostala až k samému počátku života. Tím počátkem je informace. (Vzpomeňme na počáteční slova bible: Na počátku bylo slovo.") To je nesporný a obrovský úspěch vědy. Ale z té blízkosti člověka mrazí. Silný emocionální zážitek tohoto tajemství se může zvrhnout v pýchu. Genetická manipulace, klonování organismů, a především člověka může vzbuzovat a také vzbuzuje iluzi, že se stáváme stvořiteli. Měníme boží plány. Na druhé straně jsme povoláni, abychom se s Bohem na stvoření spolupodíleli. S naší tvůrčí aktivitou se počítá, je od nás vyžadována. Například plozením a výchovou dětí, ale také genovou terapií. Slouží-li tato k odstranění utrpení člověka a neporušuje-li jeho integritu a důstojnost, je přímo naší morální povinností ji uplatnit.
Existuje podle vás hranice, kterou by lidé neměli překročit?
Petr Hach: Jsem přesvědčen, že existují hranice, za které by lidé neměli jít. Ale někteří je respektovat budou, a jiní nikoliv. Je to totiž otázka odpovědnosti, kázně a pokory - a tyto vlastnosti nejsou dnes příliš populární. Teď letí": Nevaž se, odvaž se..."
Jiří Hořejší: Například klonování lidských bytostí by se podle mého názoru nemělo provádět. Člověk je přece jen něco jiného než ovce. Jsem však spíše skeptický, pokud jde o zdrženlivost badatelů - řekl bych, že lidé neodolají žádnému pokušení.
David Pithart: Tuto hranici musí společně hledat vědci, filozofové i teologové. Například při oplodnění ve zkumavce je nutno se ptát biologa i teologa, co to znamená, ale také rodičů, jak to vnímají, dětí, které byly takto počaty, lékaře a třeba i zdravotní sestry, která ty nepoužité zárodky splachuje do výlevky. Co ona při tom cítí? Ví, že jsou to originální, neopakovatelné kompletní genomy? Vědí to rodiče? Řekl jim to lékař?
Někteří vědci s každým dalším objevem ve vesmíru nebo v biologii hledají důkazy proti boží existenci. Jaký je váš názor?
Petr Hach: Objevy učiněné v přírodních vědách ani nepotvrzují, ani nevylučují boží existenci. Jsou pouze dalším krokem k lepšímu poznání hmotného světa, a to není zdaleka úplné. V boží existenci buď věřím, nebo ne a podle toho si dovedu ve hmotném světě najít dost argu- mentů k podepření svého přesvědčení.
Jiří Hořejší: Pokud jde o přírodní vědy, spíše bych řekl, že jejich hluboké výsledky člověka skoro svádějí k představě nějakého vyššího rozumu", který je za nimi skryt.
David Pithart: Pro mne osobně jsou poslední poznatky vědy v hlubokém souladu s křesťanským obrazem světa. Přijímám to, že můj život je příběhem s vnitřním smyslem, počátkem i koncem. Je v něm místo pro mé snažení, pro mou svobodu i pro mé chyby. Totéž lze říci i o příběhu lidstva. A dnes přírodní vědy přicházejí s ohromujícím zjištěním: Živý svět není statický, i on je příběhem, příběhem evoluce. Příběhem zcela jasně nasměrovaným, s prostorem pro tvůrčí aktivitu organismů, pro jejich učení, komunikaci a vývoj. Evoluce není mechanická, je tvořivým procesem. A vesmír? I on začal, někam směřuje a bude mít svůj konec. Nevím, jak Bůh řídí svět, jak do něj zasahuje, jak ho ovlivňuje. Vím jen, že není vodičem loutek, netahá za provázky, ale není ani nezúčastněným pozorovatelem. Dnešní biologie to začíná potvrzovat: podstatnou vlastností života je jeho trend k sebeorganizaci, k zesložiťování, stále vyšší a vyšší strukturaci - jak na úrovni vývoje jedince, ekosystému, ekosystému planetárního, tak i na úrovni dlouhodobé evoluce. Nemohu vnímat tento trend jako pasivní, automatickou záležitost, evoluci jako řadu omylů v přepisu genetické informace a život jako omyl v řádu vzrůstající entropie, chápu toto směřování jako aktivní, svébytnou vlastnost života. A jsem přesvědčen, že podobnou aktivitu, hledání a otevřenost očekává i Bůh - na úrovni mně vlastní - i ode mne.
Jiří Bičák: Představme si, že třeba věda někdy objeví takzvanou jednotnou teorii všech fyzikálních interakcí a ukáže, že všechny přírodní zákony lze na tuto teorii nakonec redukovat. Ale proč svět existuje, proč se v nějaké realitě ony zákony oživují? Věda nedokáže přímo odpovědět na otázky po smyslu věcí. Pro lidi typu Galileiho či Keplera je každý nově objevený přírodní zákon spíše důkazem této existence. (Bůh je neméně výtečně odhalován v zákonech přírody než ve svatých tvrzeních bible," napsal Galileo velkovévodkyni Kristýně.) Jako věda nemůže vyvrátit existenci Boha, nemyslím, že by ji mohla přesvědčivě dokázat. Patrně největší astrofyzik 20. století, sir Arthur Eddington, v souvislosti s důkazy" neexistence Boha píše: Všechny jsou bezvýznamné vzhledem k jistotě, po níž toužíme. V případě našich pozemských přátel považujeme jejich existenci za zaručenou, aniž bychom se starali, zda je dokázána, či nikoliv. Náš vztah je takový, že můžeme číst filozofické argumenty snažící se dokazovat neexistenci druhé osoby a snad jimi být i přesvědčeni - a pak se společně smát tak podivnému závěru... A máme-li skutečný vztah k Bohu, jeho nejpřesvědčivější vyvrácení je pro nás neškodné. Mohu-li to říci v pokoře, duše a Bůh se tak podivnému závěru společně smějí.
Jak odpovídat zvídavým dětem či zlomyslným ateistům na otázky typu: Jak to bylo se stvořením, s neposkvrněným početím?
Petr Hach: Zvídavým můžeme vysvětlit, že doslovný výklad bible nebyl a není možný a vývoj lze chápat jako postup stvořitelského procesu. Zlomyslným nelze vysvětlovat, překroutí všechno, co řeknete, už proto, že jsou zlomyslní. A problém neposkvrněného početí? Je tajemstvím. Stejně jako podstata gravitace.
Jiří Hořejší: Zvídavým dětem je třeba samozřejmě říkat pravdu jako dospělým. Například, že kniha Genesis není učebnice přírodopisu a že bible není přesná historická kronika podstatné je, že tato kniha mimořádně silně mluví o víře v Boha, pro kterou je možno se svobodně rozhodnout.
David Pithart: Nejdůležitější věci jsou a budou zahaleny tajemstvím. Nevím, jak to bylo s neposkvrněným početím, ale příběh Panny Marie mě hluboce oslovuje. Ptám se po smyslu a vnitřním významu této události. Otázka, jak se to stalo, kde se vzala ta otcovská" část genomu, to mě vzrušuje daleko méně. A děti? Dětem tajemství nevadí. To nám činí problémy, protože jsme dětmi přestali být, přestože nás k tomu Ježíš opakovaně vyzývá.
