Jste úspěšným tvůrcem léků - jeden váš medikament proti projevům nemoci AIDS se už vyrábí, nyní se dostává do prodeje další. Proč jste se zaměřil právě na tuto nemoc?
Mým cílem nebylo hledat léky proti AIDS, všechno bylo mnohem prostší. Většinu svého pracovního života, nějakých pětatřicet let, se zabývám určitou skupinou chemických látek, kterým se říká antimetabolity. O nich se dá předpokládat, že mají vliv na to, jak buňka přijímá a zpracovává energii, a také na její parazity, k nimž patří i virus HIV. Když má člověk oči otevřené, může se stát, že něco zajímavého objeví. Samozřejmě, trvá to dlouhá léta.
Jak jste tedypoznal, že vámi zkoumané sloučeniny mají léčebné účinkyprávě proti viru HIV?
To jsem nepoznal já, my jsme tady pouze chemici. Tohle zjistili na virologickém pracovišti Katolické univerzity v belgické Lovani, s níž spolupracujeme. Tam testují biologické účinky našich sloučenin a součástí testů je i virus HIV. Od nich jsme dostali zprávu - pozor, tady je něco nového. Tak jsme se na tu sloučeninu soustředili.
Ukázalo se, že skutečnězabraňuje viru HIV v rozmnožování. Pak jsme spolupracovali s americkou firmou Gilead Sciences, která látku převedla do lékové formy a zajistila klinické zkoušky s pacienty. Stálo to asi 200 milionů dolarů, což je suma, kterou bychom u nás nikdy nemohli dát dohromady.
Ve vašem líčení všechno vypadá jednoduše. Přitom je dnes velice vzácné, abyvědec zažil hned dvakrát schválení léku vytvořeného na základě zcela nové účinné látky, kterou objevil.
No ano, byla spousta vědců, pro jejichž objevy se za jejich života nenašlo praktické uplatnění. Z tohoto pohledu mi štěstí přálo. Kromě už zmíněných dvou léků, které jsou schválené, dnes ještě v USA probíhají klinické zkoušky jiného našeho prostředku, proti žloutence typu B. Podařilo se nám objevit i dvě další skupiny antivirových preparátů, ale tam jsme teprve na začátku.
Měl bydnešní vědec být současně i obchodníkem, který dokáže své poznatky dostat do praxe?
V našem ústavu děláme základní výzkum, u něhož předem nikdy nevíte, co zjistíte nového. Jde o to, abychom uměli poznat, k čemu se to nové hodí, a najít někoho, kdo je schopen to převzít, rozvíjet a uvést do praxe. Takže abych odpověděl vědec není obchodník, ale měl by umět přemýšlet nad uplatněním svých objevů. A musí se trochu vyznat třeba i v otázkách obchodních smluv, licenčních dohod, patentů... Musí tedy rozumět právnické angličtině, v níž jsou takové smlouvy napsané, aby ho nikdo nepodfoukl.
Jste ředitelem jednoho z ústavů Akademie věd. Dostanete se ještě vůbec do laboratoře k vlastní vědecké práci?
Chodím tam každou volnou chvilku. Třeba teď bych tam byl, kdybych se nebavil s vámi. Ředitelem člověk může být dvě čtyřletá období, mně to druhé končí v květnu. Dělat ředitele znamená pořád řešit nějaké problémy, shánět peníze, vyřizovat po večerech a o víkendech nějaké papíry. Věřte mi, že se už těším, až se naplno vrátím do laborky. Pokud mětedy nepošlou do důchodu.
Co byste v důchodu dělal?
Nevím. Nemám žádného koníčka kromě téhle práce. Ještě se mi ruce netřesou, tak je to dobré. Rád jsem cestoval a cestuju, projel jsem celý svět kromě Austrálie a Antarktidy, většinou na vědecké kongresy a jednání.
Proč jste se vůbec rozhodl věnovat se vědě?
Jako dítě jsem dělal doma v kuchyni různé chemické pokusy. Líbilo se mi, že když něco smícháte dohromady, změní to barvu, bublá to, kouří, syčí, někdy i bouchá. To mě fascinuje dodnes.
I když to třeba bouchá?
Jistě. Pochopitelně musíte trochu předvídat, co to udělá, aby se nic nestalo.
A proč jste se jako mladý vědec začal zabývat právě zmíněnými metabolity, které dnes měníte v léky?
I to je docela jednoduché. Když jsem po aspirantuře chtěl zůstat v tomto ústavu, bylo volné místo právě ve skupině nukleových kyselin. Ptali se mě, jestli tam chci jít, a já řekl, že ano, protože co jiného jsem měl taky dělat. Byla to úplnějiná chemie, než na jakou jsem byl zvyklý, hodně souvisí s biologií, o níž jsem tehdy moc nevěděl. Tak jsem četl odborné knížky, postupněse do oboru dostal, zkoušel vlastní postupy. A vydržel jsem u toho dodnes.
Upřímně řečeno, to nevypadá jako příliš svobodné rozhodnutí.
Svobodné... Ve vědě je obrovská svoboda. Nikdo vám neurčuje, co přesně musíte dělat, vy si rozhodujete, jakým směrem budete postupovat. V roce 1968 stál v parku před naším ústavem sovětský tank a jeho hlaveň mířila přímo do oken mé laboratoře. Budete se divit, ale tehdy jsem měl nejvíc odborných publikací, protože v té zoufalé životní situaci bylo nejlepší vrhnout se do práce. Práce, to byla vždycky moje svoboda.
Kdy vlastně máte větší radost když objevíte nějakou novou chemikálii či chemickou reakci, která posune vědecké poznání, nebo když už vidíte, že váš objev se proměnil v lék, který zachraňuje lidské životy?
Těžko srovnávat. Cítím velké zadostiučinění, když se z naší účinné látky stává lék. Kvůli tomu nakonec vědu dělám, aby lidem něco přinesla. Ale stejně si moc považuji, když přijdu na nějakou úplně novou reakci, kterou ještě nikdo nezná, o níž ještě nikdo nic nevěděl. Ten chemik nadšený čímkoli novým ve mně zůstal. Už na takový výzkum nemám moc času, nemůžu koukat doleva doprava. Takže když se stane, že si všimnu něčeho, co by stálo za hřích, přenechám to některému studentovi, který má zájem. Určím mu hlavní směr výzkumu a pak ho nechám v tom plácat, aby si na všechno mohl přijít sám. To je pro něho to nejlepší.
Tak ještě jinak jste radši, když objevíte lék, než kdybyste objevil například nějaký nový plast?
Kdybych náhodou vytvořil plast, který by se dal využít třeba v chirurgii, určitě bych byl stejně nadšený. I když to s nadšením nepřeháním, jsem spíš skeptik, který všechny poznatky bere s rezervou. Řeknu to takhle - asi by pro mě mělo větší význam schválení léku proti žloutence typu B, protože ta postihuje mnohem víc lidí než AIDS. Nebo kdyby se povedlo najít lék proti žloutence typu C, to by bylo něco. Ta se ještě pořádněnijak léčit nedá.
No vidíte, a přitom skutečnost, že jste otcem léku právě proti AIDS, vzbudila ve veřejnosti velký zájem.
Proč vlastně? Vždyť AIDS u nás není velký problém. Navíc, kdo se jím dneska nakazí, může si za to sám. Doby, kdy se jeho virus mohl přenášet třeba transfuzí krve, jsou už za námi. AIDS se dnes šíří hlavněnechráněným pohlavním stykem a infikovanými jehlami narkomanů. Nechci kázat morálku, ale tohle je opravdu vlastní odpovědnost každého člověka.
Měli by si tedy vědci říci, že nemá smysl pomáhat lidem, kteří si zdravotní potíže způsobili sami svou neodpovědností třeba i kouřením a nadměrným pitím?
Ne. Tohle je otázka filozofická a etická. Nejsem lékař, ale myslím, že i ve vědě platí Aeskulapova přísaha, neboli lékař je povinen zachránit život a zdraví každého pacienta. Pomáhat i lidem, kteří si své potíže způsobili svým neodpovědným chováním. Je to naše morální povinnost a je to tak dobře..
26. listopadu 2001 10:27
