Vděčíme jim za mnohé

Komu? Přece našim spoluobčanům (nezlobte se, víc vám neřeknu). Kdo? Celá rodina. A za co? Skutečně za mnohé. Musím přiznat, že já sám jsem na tom vlastně nejlépe. Vděčím jim pouze za dobrou zkušenost. To když jsem jako dítě obstoupen hloučkem rozradostněných spoluobčanů téměř přišel o hodinky. Asi nebyly té správné značky, za což jsem byl právem potrestán dobře mířeným úderem klackem do hlavy. Hodinky mi zůstaly, a zdá se, že jsem se přiměřeně zotavil. Jindy jsem zase nad spoluobčany zvítězil zbabělými úprkem na kole, neboť kladiva a gumové palice v jejich rukou mi nepřipadaly jako nástroje sloužící k navázání dlouhodobého přátelství.

To moje žena vděčí našim spoluobčanů za víc. Nebýt jich, neměla by od svých patnácti let umělý chrup. Je to výhoda. Umělý chrup nemívá kazy. Taky si asi nechám roztřískat ústa o zídku.
Matka zase přišla díky spoluobčanům o peněženku s doklady. Žádný problém, už má dávno nové a peněženka stejně potřebovala vyměnit. Jenže zcela nedávno jí další milý spoluobčan serval zlatý řetízek z krku za bílého dne. Dobře jí tak, příště se zkrášlí tkaničkou od bot a bude mít klid.
I moje dcera vděčí. Její kočárek se zalíbil jisté spoluobčance natolik, že se rozhodla si ho vzít domů. Pro dcerku jsme si vypůjčil jiný, lepší. Náhoda chtěla tomu, že jsem si také mohl zažít ten vzrušující pocit. To když jsem kočárek náhodně objevil a prostě si ho vzal zpátky. Vytáčky nepomohly, poznal jsem jej bezpečně. Jsem otrapa. V čem bude teď chudera spoluobčanka vozit svoje ušmudlané dítě? Bude se asi muset porozhlédnout jinde. Já už mám kočárek pevně pod zámkem. Jen dcera mě má od té chvíle za zloděje.
Ostatní je banální. Vděčíme našim spoluobčanům za to, že nemůžeme spát, když po nocích povykují na ulici, že se raději vyhýbáme místům, kde řeší složitou mezinárodní situaci a po setmění chodíme domů oklikou. Denně vidíme, že naši spoluobčané mohou v poklidu parkovat (doufejme, že) své vozy na chodníku, a dokonce i na kolejích. Že si mohou z ulice udělat zahradu i s altánkem. Proč ne. Není, kdo by jim vysvětlil pravidla.
Já i moje sestra, bydlící v sousední čtvrti, vodíme svoje děti raději na hřiště do jiných městských částí, kam se spoluobčané zatím nedostali. Ona taky v našem sousedství žádná hřiště vlastně nejsou. Tedy byla, ale prolézačky ze dřeva se doma hodí.
Za to vše vděčíme našim spoluobčanům. A budeme jim vděčit ještě za jedno – za víza do Velké Británie. Děkujeme.
Už víte, proč jsem neuvedl, komu jsem vlastně tak zavázán? Prostě proto, že bych šel sedět. Vím, mají jinou kulturu, musí se přizpůsobit. Potřebují čas. Kolik ještě? Stejně mám pocit, že to dopadne jako v jedné písni: Budou se nám tak dlouho přizpůsobovat, až se jim přizpůsobíme.