Váží si naše školství života?

Jsem v šoku. Při hodině tělesné výchovy zkolabovala čtrnáctiletá školačka. Učitelka nechala běhat děti v parku a dívce, která se opozdila, protože jí nebylo dobře, ještě přidala další kolečko. A za všechno podle ředitele té školy může skrytá vada srdce! Postup učitelky prý byl normální a běžný!

No to snad ne?! Opravdu je běžné, že učitelky tělocviku normálně a běžně drezúrují naše děti tímto způsobem? A když mají menzes nebo na ně leze rýma, tak je nutí pokračovat?  A to  i v pubertě, kdy je organismus unaven všemi změnami, jakými prochází? Tento styl jednání s dětmi a s mladými lidmi je prý jedinou zbraní proti ulejvákům. Kde to žijeme? V zemi Komenského?
V roce 1989 jsem byla na exkurzi ve škole v dánském Roskilde. Děti a mládež zde do ničeho nenutí, jen jim poskytují prostor ke vzdělání, k hudebnímu vyžití i k tělesným aktivitám. Každý žák či žákyně si může svobodně vybrat sport, který mu vyhovuje, a tomu se pak věnovat - děti nabité energií atletiku, volejbal, basketbal, softbal a ti slabší  třeba jógu. A problém ulejváků je tam netrápí.
Je zde nějaká chyba. Myslím, že bychom si to my rodiče už neměli nechat dál líbit. Děti si totiž často neumí  říci vhodným způsobem o pomoc. Neumí se bránit učitelům, kteří na jeho názory a potřeby neberou ohled.  Nechceme své děti rozmazlovat, zde jsme však už v oblasti, kdy přestává jít o diferencování výchovných přístupů, ale kde jde o život a o úctu k životu.
Kéž tato tragická událost změní smýšlení současných českých pedagogů.. A kéž posílí pozici škol (církevních, soukromých, domácího vzdělávání, …), kde se s dětmi zachází s úctou.