Věřil jsem, že až zjistí, pro co původně zvedli ruku, budou to sami chtít napravit, protože pochopí, že se stali obětí ošklivého triku několika kolegů.
Krutě jsem se mýlil.
Při včerejším hlasování ve Sněmovně věděl každý ze zúčastněných, o co v zákoně jde, kdo a proč jej prosazuje a jaké bude mít dopady. Až pět let vězení a pětimilionová pokuta pro toho, kdo dá veřejnosti najevo, že si politik povídá s podnikatelem o tom, jestli z nějakého obchodu kápne čtyřiadvacet milionů, nebo rovnou padesát.
Celkem 129 poslankyň a poslanců je přesvědčeno, že je správné, aby si to politik a podnikatel řekli pěkně v klidu. A když už je při tom nahraje policie, nesmí se to veřejnost nikdy dozvědět.
Rozhodnutí Sněmovny je špatné. Nechrání totiž soukromí lidí, jak se snažili tvářit předkladatelé návrhu. Žádné vysloveně soukromé odposlechy totiž v českých médiích zveřejňovány nejsou. A není jediný důvod se domnívat, že by se tak někdy mělo stát. Nový zákon, který má zastrašit novináře, chrání především ty, kdo pro něj hlasovali – politiky samé.
Rozhodnutí Sněmovny je dokonce moc špatné. Ukazuje totiž, že když se to hodí, jdou veškeré principy stranou. Svobodu tisku necháme kňučet v koutě, jen aby nám ten tisk nestrkal nos do hovorů o milionech.
Poznání, že základní principy, které od pádu komunismu platily téměř dvacet let, nic moc neznamenají, je pro mě osobně mnohem horší než konkrétní znění zákona o odposleších.
Nemám totiž velkou pochybnost o tom, že když se novináři dozvědí o nemravném chování politika, nakonec nějakou cestu, jak to sdělit veřejnosti, najdou. Pokud půjde o velkou nemravnost, najdou se zřejmě i takoví novináři, kteří se raději nechají trestně stíhat, než aby politikův špinavý kšeft kryli.
A jsem přesvědčen, že pořád existuje dost novinářů i jejich čtenářů, kteří se mnou sdílejí mé naivní přesvědčení, že politik má za veřejné peníze dělat politiku, a ne si mastit kapsu jako koncipient, lobbista nebo třeba tichý společník.
Parlamentní náhubek sice novinářům jejich práci zkomplikuje, ale slepé a hluché z nich stejně neudělá. Na to se, myslím, vážené političky a vážení politici těší marně.
Ale co nemůže příliš těšit jejich voliče, je, že všichni ti hlasití bojovníci za "svobodu" a "proti totalitám" nemají ke svobodě žádnou velkou úctu. V předvolebních kampaních mobilizují zleva zprava, jeden proti totalitě rudé, druhý proti modré, svobodou se ohánějí z pódia na všechny strany. A když dojde na věc, nejen že ji klidně omezí, ale dokonce se nad tím ani nezamyslí.
Už se těším, až zase budou příští rok z plakátů mobilizovat.
P. S.: Nikdy by mne nenapadlo, že budu 5. února 2009 psát článek o tom, jak se v České republice zalepují ústa novinářům.
Je mi z toho smutno...
