Vašku,
víš, jak mám rád Enšpígla. Ale tohle není taková taškařice. Miranda July, jemná umělkyně mnoha médií, tu sice nabízí místo fotek prázdno, místo zachyceného okamžiku pouze jeho možnost, ale nedělá to, aby si z nás tropila šašky. No, možná z těch, pro něž se dnešní fotka neliší od analogové.
Kdybys chtěl vymyslet, kým být na začátku 21. století, Miranda July by mohla být v tvojí první pětce. Něco – asi všechno – na ní představuje to krásné, k čemu tahle kultura dospěla. Je to luxus a ne, že ne. Bylo by příjemné vlézt si do Mirandina šestatřicetiletého těla s obličejem francouzské zpěvačky a bez náznaku křeče smět točit desky pro riot grrrl label, který vydával třeba Gossip, točit klipy pro sebe i indie oblíbence Blonde Redhead a Sleater-Kinney, za svůj celovečerní debut v roli režisérky, scenáristky a herečky převzít ceny v Cannes i na Sundance, publikovat v Paris Review i v New Yorkeru, zase přebírat cenu – to už by bylo trošku únavný – teď za povídkovou sbírku. Tvoje projekty by ukazovali v MoMA, Guggenheimu i ve Whitney.
Miranda July
Kromě toho, že bys byl šarmantní umělkyně, bys sis – překvapivě snadno, vzhledem k tomu, jak bez žánrových omezení pracuješ – udržoval rukopis, který by svojí stylovostí a srozumitelností konvenoval ve Williamsburgu, v Prenzlaurbergu nebo v Holešovicích, ve čtvrtích, kde bývají knihkupectví i design shopy. Pracoval bys s tím nejsoučasnějším a zároveň tím nejobecnějším, co do prostředků i témat.
Ten loňský soubor pro časopis Vice je přesný. Vzal bys fotografa (Roe Ethridge) a nastajloval by ses vždycky jako komparsista ze slavného filmu, takový, kterého si diváci nikdy ani nevšimli. Coby spolužačka Sandy z Pomády nebo malého Kramera. Policajt z Psího odpoledne. Byla by to móda, aktualizovaná Cindy Sherman i něco navíc, protože by tam šlo o to, že se cítíš jako kompars ve vlastním životě. Jako vždycky by to mělo něco z dětství: intimitu, něhu, sladkost, naivitu, čistotu. Ty hezký věci těch, co si můžou dovolit mít dospívání hezký, někde v klidu a bezpečí na předměstí. Zkus zajít na mirandajuly.com a budeš potřebovat "tajné" heslo, kterým nakonec může být cokoli, ale s něčím přijít budeš muset – tyhle roztomilý triky z holčičích památníků, který ve výsledku všechny říkaj totéž, co Klub rváčů: důležitý jsou základní věci, nezapomněls, že všechno, cos potřeboval vědět, ses naučil ve školce? To je Miranda July a tudíž i poslední projekt, který uvedu, než půjdem na Union Square, www.learningtoloveyoumore.com.
Miranda July: výstava Eleven Heavy Things na Union Square, New York
Nejdřív web a pak i knížka, kde Miranda July a Harrell Fletcher zveřejňovali úkoly, "jejichž záměrem bylo vést lidi k jejich vlastním zkušenostem" a zveřejňovali i jejich plnění. Od "Vylezte na vrcholek stromu a vyfoťte výhled" přes "Napište tiskovou zprávu o každodenní události" po "Stravte nějaký čas s umírajícím". Za sedm let plnilo aspoň jedno ze sedmdesáti zadání osm tisíc lidí. Miranda pracuje s lidmi a pro lidi.
(Jen pro pořádek, Miranda July patří k široké skupině autorů, které spojuje právě americká předměstská poetika, melancholie a vlídnost osmnáctileté kamarádky, do které ses zabouch v jedenácti a nedochází ti, že na to nemáš. Ve skupině by byl třeba i její partner, designér Mike Mills a fotografové a výtvarníci spojení s jeho filmem Thumbsucker, vydavatelstvím Iconoclast Editions nebo knihou Shoot–, o které možná někdy taky napíšu.)
Miranda July: výstava Eleven Heavy Things na Union Square, New York
Eleven Heavy Things, jedenáct těžkých věcí, do parku na Union Square, což je něco mezi místním Václavákem a Karlákem, přivezla nejvíc trendy galerie v NYC, Deitch, z benátského bienále. Dává tím poslední sbohem, jelikož Jeffrey Deitch se stal ředitelem MoCA v Los Angeles. Ty těžké věci jsou Mirandou July popsané podstavce a laminátové desky jak na basketbalový koš, s otvorem na hlavu a scvrkle natáhlé, jak kdyby je dostal do ruky Dalí nebo spíš Giovanni Ribisi coby bratr Phoebe v Přátelích – ten, co rád umění, když se dá tavit. A další desky s dírama na prst, nebo končetiny. Určitě jsi do nějaké takové strčil hlavu na bavorském odpočívadle a byla z tebe selka. Nebo zápasník sumo.
Miranda July: výstava Eleven Heavy Things na Union Square, New York
Tady , v N-Y, dáte dohromady takovou Gilliamovskou skrumáž. Miranda zas pracuje s typicky prekérními (awkward je lepší slovo) texty a vytvářením lehce nepříjemných (uncomfortable je lepší slovo) situací z rodinné terapie. Můžeš se postavit na piedestal prohlašující: "Tohle je moje holčička. Je statečná a chytrá a zábavná. Nebude mít žádné z těch problémů, co já. Nikdo jí nikdy nezlomí srdce. Nikdo ji nikdy neponíží. Pochybnosti nikdy nezhatí její sny." (Tam bych tě rád viděl!) Můžeš strčit hlavu do pranýře s popiskou: "Tak se tvářím, když lžu". Můžeš si vybrat jeden ze stupňů vítězů, podle toho, jak vinen se cítíš; tam se ještě hodlám vyfotit. Můžeš se obejmout na kostce s textem: "Neznáme se. Objímáme se jen kvůli fotce. Až to bude, rychle půjdeme pryč. Už to máme skoro za sebou." Nebo prostě strkat části těla do otvorů v laminátu.
Miranda July: výstava Eleven Heavy Things na Union Square, New York
Hele, netvrdil jsem, že to je zrovna Marina Abramovič. Při setkání s Mirandinými věcmi se cítíš spíš jako při setkání s postavami – zase – Ribisiho a Juliette Lewis, ve filmu Jiná láska (jak jsou tam lehce mentálně postižení). Nebo možná s postavou, co hraje DiCaprio v Co žere Gilberta Grapea. Trochu trapně, mile a tak nějak základně.
Co tu ale July vlastně vystavuje? Hypotetický kupce bude kupovat sochy, těžké předměty, i když to jsou jen piedestaly a díry namísto plnění. Pro lidi, co se vážně zamyslí, jak vypadají, když lžou, nebo jen jejich diváky, bude důležitý zážitek. Miranda July sama považuje za výsledek až fotky uploadované participanty na jejich weby.
Ale instalace přitahuje pozornost k tomu, co charakterizuje současnou fotografii především: tedy to, jak si médium k obrazu svému přizpůsobuje sociální procesy. July vystavuje photo-ops neboli příležitosti k fotografování. Fakt, že naše dovolené, naše svatby, naše děti, naše každodennosti se teď tráví, slaví, vychovávají a žijí s ohledem na záznam. Tak, aby vypadaly dobře na Facebooku. Staly se kulisami filmu, který nikdo nikdy nedokouká.
Miranda July: výstava Eleven Heavy Things na Union Square, New York
Můžeš tu, v době YouTube, Flickeru a Twitteru, době user-generated, teda uživateli vyvářeného obsahu, mluvit o user-generated umění. Média jsou čím dál víc jen kanálem, prostředím a prostředkem spíš než cílem. Stejně tak July pouze nastaví podmínky, připraví situace, poskytne příležitost. (Mluvil bys tady o ženském principu?) Investovat musí divák, účastník, producent i konzument zároveň. Mluvit o médiích jako o prostřednících a o umělci jako o iniciátorovi a o divákovi jako o investorovi je samozřejmě objevování Ameriky – jako dialog to fungovalo vždycky (akorát někteří umělci jsou zbabělí, jen pokřikují). Tady je to jen trochu názornější a mění se množství svobody (a práce), kterou teď publikum dostává.
Miranda July: výstava Eleven Heavy Things na Union Square, New York
Miranda July: výstava Eleven Heavy Things na Union Square, New York
Z toho hlediska – účasti široké veřejnosti – je taky park uprostřed jednoho z nejrušnějších náměstí na světě adekvátní výstavní prostor. Ať už to pro "sochy" znamená cokoli. Za tu hodinu, co jsem tam byl, si je dva lidi fotili, jeden pár je použil, jak měl, ale nejvíc využití došly coby opěradlo, stolek a sedátko. Tři studenty se skicáky víc zajímali holubi. Týpek, co seděl na špalku The Guiltiest One, o něj típnul cigáro a provinile se netvářil ani v nejmenším.
Zároveň je to tak americké. Představ si, že by to přivezli na Karlák. Kdo z ironických a ostýchavých Čechů by někam strkal hlavu, aby se zkoumal a vystavil?
Tak zase někdy
Nanoru
Miranda July: výstava Eleven Heavy Things na Union Square, New York
