Havlovo předvánoční gesto je tentokrát srozumitelné i pro laika. Nemusíme číst stovky právních rozkladů ani nám nemusí citovat z prezidentských pravomocí udělit milost komukoliv a kdykoliv, abychom právě tuhle milost pochopili. Ladí i s obecným chápáním spravedlnosti: lékařka žádnou chorobu nešířila. Ona nikoho nenakazila. Byl to její pacient, nikoliv ona, kdo utekl a ohrožoval okolí.
Odpovědnost za šíření rizika nese (nesl) onen muž. Věděl (byl poučen), co se může stát. Nemocný člověk není vězeň a lékař není bachař, aby někoho násilím kamsi dopravoval. A nemůže ručit svým osudem a kariérou za chování jiného člověka.
Tisíce lékařských podpisů na peticích protestujících proti stíhání lékařky nebyly a nejsou prázdným gestem stavovské loajality. Pokud zákony opravdu říkají, že každého člověka, byť jen podezřelého z nákazy, musí doktor v každé situaci zajistit, jsou to podivné zákony. Anebo si je soudy jen podivně vykládají.
Představme si sebe v roli lékaře. Pacient se chová normálně, ví, co mu je a co hrozí, slíbí, že se obratem jde léčit. Máme mu a priori nevěřit? Máme ho spoutat, odvléci do sanitky, i když na něj za rohem čeká jeho vlastní odvoz? Řidič ambulance by ho měl připoutat k sedadlu jako policista?
Nebyli bychom pak souzeni za omezování osobní svobody? Vždyť bychom "znásilnili" svéprávného, informovaného člověka, který nebyl zbaven odpovědnosti za své činy a sebe samého.
