V srpnu se malou vesnicí na levém břehu Labe u Litoměřic prohnala povodeň a ještě teď se na oknech domu sráží vlhkost z rozmáčených stěn a zamrzá na okenních tabulkách.
Tam, kde byl obývací pokoj, jsou jen mokré cihlové zdi a uprostřed místnosti hromada sutin. "Voda tu v létě stála čtrnáct dní, takže letos budeme mít Vánoce v prvním patře," rozhlíží se Kubíček.
Okna s námrazou, v lepším případě jen vrstvou páry, jsou poznávacím znamením většiny měst a obcí, které rozvodněné řeky letos v srpnu zatopily.
Až se na Štědrý večer rozsvítí v prvních patrech vánoční stromky, připomene tma v přízemí, jak velký kus země byl pod vodou.
I když se Vánoce kvapem blíží, lidé bojující s následky velké vody často nemají na svátky ani pomyšlení. Chybí nejen chuť, ale také peníze. Vždyť sotva mají na obnovu svých příbytků. I ve Vrbně u Mělníka není po zářivé vánoční výzdobě ani stopy.
"Lidé nemají peníze ani na to, aby se s opravou mohlo začít. Někteří se dodnes do svých domů nevrátili," dodává Rudolf Bradáček z Vrbna.
To v nepříliš vzdálených Zálezlicích už mají vánočně rozsvícený smrk na znamení toho, že i jedno ze symbolických míst povodně se pomalu sbírá ze dna zkázy.
Kraj po povodni vyčkává na jaro, aby ožil
Jizva po srpnové povodni se hojí z jihu na sever. Zatímco na horním toku Vltavy se stopy po velké vodě hledají ztěží, dolní tok Labe stále lemuje bahno a špína. Reportéři MF DNES celou trasu projeli a mohou srovnávat.
Kousek pod Českým Krumlovem stoupá u břehu Vltavy k nebi štiplavý dým. To zdánlivě poslední relikvie srpnové povodně, která tady na jihu spustila svoji ničivou sílu, syčí v žáru ohně do nenávratna. Spolu s pachem spáleniny se v mrazivém vzduchu chvějí vzpomínky na nekonečné chvíle hrůzy z rozvodněné řeky. Zdá se to tak dávno a zároveň jako včera.
"Hračky, kusy plotů, železo, prostě všechno, co voda s sebou pobrala," vyjmenovává nálezy při očistě břehů stavební dělník Pavel Žehalko.
Hladina řeky se tváří, jako kdyby nic. Vody je stále hodně, jen si tiše pění ve svém korytu. Ale břehy podávají neklamné svědectví, jak se tu před čtyřmi měsíci valila voda. Kmeny stromů smutně polehávají daleko od kořenů, tráva vypadá, jako kdyby po ní přešla armáda, a na větvích visí chumáče špíny.
I lidská obydlí postižených městeček a vsí dosud nesou stopy vody. Tam, kde nejvyšší dosaženou hladinu majitel neoznačil červenou čárou, podávají obdobně autentickou zprávu o novém povodňovém rekordu ztmavlé mapy na omítce.
Ale Český Krumlov jako by na vodní katastrofu už zapomněl, tedy snaží se o to. "Tady už dávno žádná voda není, vždyť se podívejte kolem, žijeme tu normálně dál," odráží dotaz na důsledky povodně spolumajitel hospody Na Louži Miroslav Votřel.
Lokál však zeje prázdnotou a ani pod okny se to turistickým ruchem nehemží. Velká voda přišla uprostřed sezony, a i když majitelé penzionů a obchodů s úctyhodnou rychlostí vodu vysušili, Krumlov na návrat turistů stále čeká.
Cestou dál směrem k severu voda po sobě zanechala hlubší, o to méně zacelené rány. Zámek Hluboká v srpnu svíralo ze všech stran říční moře a z vody vykukovala sem tam střecha. Dnes se tam, co bývalo golfové hřiště, v ostrém zimním slunci zrcadlí desítky malých rybníčků. "To už jsou jen louže, to vyschne," hlásí Václav Zeman u vchodu svého starého kamenného domu. Vnitřek se sušil celé tři měsíce, dnes už truhláři pokládají novou podlahu a starý pán se bude moci vrátit od dcery do svého domova.
V první polovině prosince začalo mrznout, a tak přišla chvíle, které se všichni tolik báli. A zevnitř silně orosená či zledovatělá okna jsou neklamným znamením: tady byla voda. Také obyvatelé Milenovic pod Protivínem sledovali nápor mrazu minulý týden s obavou. Při procházce vesnicí se sice zdá, že následky povodně jsou překonány, okna opět zakrývají záclony, z komínů se kouří, ale uvnitř to je jiné.
Křížovi bydlí v prvním poschodí, zatímco přízemí vypadá jako jedno velké skladiště. Paní domu se zdráhá pozvat návštěvu dovnitř. "Vždyť je tu věčný nepořádek," zoufá si. Ale nová kuchyň je už téměř hotova a na zemi naskládané nádobí a hrnce brzy zmizí ve skříňkách.
Jižní Čechy měly tak trochu štěstí v neštěstí: voda se jimi sice ničivě prohnala, ale protože nestála v obydlích několik dnů či týdnů, je zde zkáza znatelně menší. To štěstí se však vyhnulo Metlám na Strakonicku, vsi, jejíž střed téměř srovnala se zemí voda z rybníku, kterému se protrhla hráz. I dnes působí dvě obrovské trhliny nad vesnicí děsivě.
Ale dole pod proděravělou hrází už čile stavějí. "Moc to teď nejde, při těch teplotách nám mrzne malta, začalo se moc pozdě," vzdychají stavbaři.
Roste tu i nový obchod a společenská místnost, z těch původních nezbylo nic. Zdejší lidé raději nerozebírají, kdo se přičinil o zkázu vesnice. Jsou to jen otazníky, které postiženým původní domy nevrátí.
Z kraje bezpočtu rybníků okolo Blatné se vracíme k Vltavě směrem ku Praze. Kde je říční koryto širší, stopy povodně slábnou, kde se zužuje, je tomu právě naopak. Kousek za Štěchovicemi stále chybí kus silnice, který voda v zátočině utrhla. Ale už se opravuje a za dalších pár měsíců budou následky povodně méně znát.
Karlín ožije, ale až na jaře
Vzpomínky na povodeň se snaží ze všech sil potlačit i Praha. Před měsícem se snažila prostřednictvím úspěšného uspořádání summitu NATO vzkázat do světa: Podívejte, už se tu žije normálně. Ale úplná pravda to není.
Ve vyplaveném Karlíně se toho od povodní moc nezměnilo. Většina domů je stále neobydlených, obchody zůstávají zavřené. Přibývá jen narychlo přimontovaných mříží v přízemních oknech, které mají ochránit prázdné domy před rabováním. Čtvrtí projíždí jediná autobusová linka, ale v opuštěných ulicích stejně moc cestujících neposbírá.
Miloslava Sádlová, která má v Karlíně reklamní agenturu, je však přesvědčena, že na jaře vyplavená čtvrť znovu ožije. "Některé firmy se sem vracejí už teď." Vyhlídky vesnic na soutoku Labe a Vltavy tak optimistické nejsou. Od záplav se tu nezměnilo téměř nic. Na chmelnici u Veltrus stále visí nesklizený chmel obalený vrstvou bláta.
Koruny stromů jsou stále plné smetí, které povodeň přinesla z jihu. Židle, dveře, igelit, vše šedivé a zablácené.
Změnu je možné pozorovat v Tuhani na pravém břehu Labe u Mělníka, jenže místní obyvatelé o ni rozhodně nestojí. Když povodeň opadla, řada lidí tu opatrně rozebírala pobořené zdi domů a věřila, že až vše vyschne, tak domy opraví. Teď už není co opravovat. Domy s narušenou statikou musely být strženy.
S návratem do vyplavených vesnic obyvatelé nepospíchají. Na opravy nemá většina z nich peníze a v promrzlých obydlích by zimu nepřečkali. "Sousedka si dala na pozemek po zbouraném domu stavební buňku, ale teď v ní stejně nemůže být kvůli mrazům, a tak odjela k příbuzným. Další rodina raději žije v nedalekém kempu a nejméně pět rodin se sem už nechce vrátit vůbec," rozhlíží se po vylidněné návsi ve Vrbně u Mělníka Rudolf Bradáček.
Další cesta na sever podél Labe je stále smutnější. Na silnicích je zaschlé bláto a po každém průjezdu automobilu se zvedne oblak prachu. Mezi Roudnicí nad Labem a Lovosicemi zůstávají na polích dlouhé laguny, ze kterých se od léta nepodařilo vyčerpat hnijící vodu.
Zlověstný klid, jaký v opuštěných domech panuje, symbolicky dokládá výjev z Počapel nedaleko Terezína. Trabant, který zamrzl v jedné z lagun u kostela, se už nikdy nerozjede. Opuštěná je vytopená fara. Prázdnou vesnici oživuje pouze kulhající pes.
Na Vánoce lidé ve vytopených vesnicích nemyslí. A pokud ano, přejí si zpravidla dárky, které mohou ostatním připadat velmi neobvyklé. Třeba Max John z Mlékojed si přeje pod stromeček komín. "Jakmile budeme mít komín, tak si konečně zatopíme a dům začne vysychat," zasní se dospělý muž.
Domu stále chybí čelní štít, který statik po povodni přikázal zbourat. Dělníci už stavějí nový, ale v mrazu to jde pomalu. Vodu do malty ohřívají v plechovém sudu na ohništi a plamenem rozmrazují i hromadu písku na dvoře.
Přesto Max John věří, že Vánoce budou v jeho rodině i letos s ozdobeným stromečkem. "Už na něj máme připravený obývák," říká. "Ale nevím, jestli tam vydržíme. Kvůli plísni musím pořád zdi natírat savem a pak se tam nedá dýchat."
Děsivě prázdné jsou i břehy Labe v Hřensku. V obci jen tu a tam svítí pouliční lampa, a to jen proto, aby stavební dělníci viděli po práci na cestu. V hotelích a obchodech kromě nich nikdo jiný není. Voda zaplavila přízemí domů do třímetrové výšky, pobořila hlavní silnici od Děčína a odřízla městečko od okolního světa.
"Uvidíme, jestli vydržíme s obchodem do jara. Kromě párků a sekané pro dělníky neprodám nic," říká majitel bistra. Jeho dům je jediný, ve kterém se po páté hodině večer na nábřeží svítí. "Aspoň tu na ten nepořádek po povodních není vidět," chválí milosrdnou tmu kolemjdoucí.
