Když dobrovolníci z charity na Štědrý den přivezli na hradecké nádraží kotel gulášové polévky, Jaroslav je jen opatrně zdálky pozoroval. Styděl se.
"Vánoce neřeším od doby, kdy jsem se rozvedl. No, už to bylo patnáct let," povzdechne si pětapadesátiletý pořízek. Pochází z Hradce, ale přiženil se do Lhoty pod Libčany, kde dodnes žije jeho syn i bývalá žena.
"Synovo telefonní číslo si stále pamatuju a vím, že kdybych mu zavolal, okamžitě by pro mě přijel a vzal k sobě. Ale copak mu to můžu udělat?" ptá se Jaroslav. V jeho očích se lesknou slzy. "Ne, za žádnou cenu mu volat nebudu," odstrkuje mě, když mu podávám svůj mobil.
"Když jsem ještě pracoval, s rodinou jsem se normálně stýkal, ale teď to fakt nejde. Sice si myslím, že jsem slušný člověk, ale holt bezdomovec," vysvětluje.
U doktora už nebyl roky
Vánoční svátky mu připomíná jen výzdoba v ulicích, jinak nic. Stesk a lítost však maskuje neúspěšně. "Věřte mi, že smutno mi není," přeskakuje mu hlas a klopí hlavu.
Nejlepším letošním dárkem je prý pro bezdomovce mírná zima. "Mám jednu maličkou místnost, podle trosek skleníku to vypadá na bývalé zahradnictví. Okna sice nejdou dovřít, ale škvíry jsem ucpal a docela to jde. Plížím se tam ale raději až za tmy, aby mě neviděli místní," ušklíbá se muž.
Chlubí se, že u doktora nebyl roky a nepotřebuje ho ani teď. "Furt mám páru a za práci vzít taky umím. Něco se ale pos..." povzdychne si zarostlý chlap s černým kulichem. "Ve své smůle mám štěstí na policajty. Vědí o mně i mojí skrýši, ale nechávají mě být, i když nemám žádné doklady. Aspoň něco dobrého."
Když Jaroslav mluví, jak se stravuje, raději se opatrně rozhlédne a mluví šeptem: "V kontejnerech za obchoďákama se válí věci, které jsou prošlé třeba jen jeden den. Nechci umřít hlady, takže beru i to. Ale jen vakuově balené. Dělá to tak fůra lidí a ani nemusí být bezdomovci."
Někdejší dělník přišel o ženu, když se v lázních zamilovala do jiného. Musel se odstěhovat do ubytovny, další léta pracoval. Na dno prý spadl až před deseti měsíci.
"Je mi trapně, jak jsem dopadl"
Jaroslav dělal v praskačské fabrice na výrobu betonové střešní krytiny, kam denně dojížděl na kole z ubytovny v Kuklenách. "Dobré to tam bylo. Když mrzlo, sice jsme nepracovali, ale i tak jsme dostávali 60 procent platu," vzpomíná.
Před časem ale přišel černý den: prý přišel o peněženku s veškerými "úsporami", zmizely i doklady. "Naráz jsem neměl ani na ubytovnu. Na dluh tam nikoho přespat nenechají, a tak jsem musel vypadnout. Drsná realita," oklepe se Jaroslav, který ještě stále nepřestal věřit, že se ode dna odrazí.
"Naposledy jsem dělal na stavbě v Pardubicích. Platili mi i lístek na vlak, za celý den jsem dostal 50 korun, aspoň něco na jídlo. Jenomže pak jsem za tři dny nedostal nic a zase byl konec nadějí. Takových, kteří mě jen využívali, bylo mnohem víc," popisuje bezdomovec.
Sní o tom, že jednou bude opět moci zazvonit u dveří svého osmadvacetiletého syna. "Je šikovný, založil si firmu a vím, že se má dobře. Myslím, že by mě viděl rád. Mně je ale trapně za to, jak jsem dopadl," dodává a přes zavřené dveře kouká na kotel štědrovečerní polévky od charity.
