Nový Zéland: Kivie nejíme Garth Bray, Wellington
Roční období jsou tady ve srovnání s Evropou naruby a Vánoce jsou u nás svátkem letního slunce.
Letos to ale nějak nevychází, teplota se pohybuje jen kolem 15 stupňů Celsia. Bojíme se, aby špatné počasí nepokazilo jindy skvělou úrodu jahod, šťavnatého chřestu a výborných brambor, tedy všeho, co v tomto ročním období míří na naše talíře.
Alespoň že rozkvetly stromy pohutukawa. To jsou naše vánoční stromky, které jako každý prosinec vybuchnou v zářivě červené květy.
O Vánocích si budeme volat, posílat esemesky a slibovat, že se navštívíme na Nový rok, kdy hejna kiviů vyrážejí na cestu a zuřivě pátrají po dobrých místech ke kempování, kde by si konečně mohli odpočinout.
Jak asi víte, kivi je naším národním ptákem a každý Novozélanďan se tak trochu za kiviho počítá. Jsou chránění a ohrožení, a proto nemáme chuť dávat si je ke slavnostnímu jídlu. Nebo kdykoliv jindy.
Naše sváteční jídlo bude tedy nejspíš kopií něčeho tradičního z těch dob, kdy si britští osadníci dávali šťavnaté kousky jehněčího či dobře vyuzenou šunku, to vše doplněno zeleninou a něčím sladkým.
Na jídelníčku bude i to, co by tradiční kiviové nejedli - francouzské zeleninky a lahůdky z kuchyní Blízkého východu i Tichomoří. Naše žaludky si na ně rychle zvykají.
Já se chystám upéci si jednoho či dva humry, více asi ne, stojí moře peněz.
Vše zapijeme dobrým vínem či pivem. I my umíme dělat dobré bublavé moky, co po nich moc nebolí hlava. Nedávno jsem si dal také plzeňské pivo zvané tuatara, podle podivné ještěrky, co má tři oči a po zemi pobíhá od dob dinosaurů. Snad by ta ještěrka chutnala i Čechům, co jsou zmlsaní pravou plzní.
Itálie: Jesličky a karty Josef Kašpar, Řím
Vánocům v Římě trochu chybí naše atmosféra. Patrně je to dáno i tím, že jako rodinnému i náboženskému svátku jim velmi konkurují Velikonoce, přispívá k tomu i skutečnost, že obchody jsou na Štědrý den otevřeny až do osmi hodin večer.
Chybí tedy ono intimní prostředí, plné tichého očekávání, které u nás charakterizuje štědrovečerní odpoledne. Nemluvě o tom, že sníh napadl ve věčném městě naposled v roce 1986.
Štědrovečerní večeře začíná většinou okolo dvacáté hodiny. K večeři máme samozřejmě ryby, i když mořské. V severní Itálii je to hlavně úhoř, v Římě podle toho, co rybáři přivezli, od mořského okouna po mečouna či tresky. Jako příkrm různé typy zeleniny, bramborový salát neexistuje.
Což je podle mého názoru dobře, protože v zemi s tak proslavenou kuchyní jsem za 35 let nejedl dobrý bramborový salát. V každém římském bytě se nacházejí jesličky, které zde mají mnohem delší tradici než stromeček.
Ostatně je "vynalezl" místní rodák svatý František z Assisi. Ještě před 30 lety hlavně v jižní Itálii bylo zvykem dávat dárky až na Boží hod. Dnes se dárky dávají jako u nás večer.
I v Itálii prožívá katolická církev krizi a počet lidí, kteří chodí na půlnoční mši, stále klesá. Na božíhodový oběd se schází celý rodinný klan. Typický oběd sestává z lasagní plněných masem a bešamelem a pečeného jehněte doprovázeného bramborami a červeným vínem.
USA: Závin a piano Margaret Kathreinová s rodinou, San Rafael
Naše rodina nejraději tráví vánoční svátky pohromadě. Doma napečeme vánoční pečivo a vyzdobíme dům barevnými žárovičkami, abychom prosvětlili krátké zimní dny a dodali okolí sváteční lesk.
Potrpíme si na tradiční štědrovečerní večeři se sýrovým a hovězím fondue, shromáždíme se u stolu ve sváteční náladě a zpíváme vánoční písně. Také rozesíláme vánoční blahopřání přátelům a vzpomínáme na známé, kteří žijí daleko od nás.
Moje jednadevadesátiletá maminka nás pravidelně navštěvuje, i když to k nám do Kalifornie má pořádně daleko. Žije v Madisonu ve státě Wisconsin. Pro nás všechny je nesmírně důležité, aby Vánoce strávila s námi.
Hraje nám na piano naše oblíbené staré koledy a vždycky upeče něco speciálního, jako třeba jablkový závin. Někdy se ovšem o Vánocích také společně vydáváme na cesty, rádi objevujeme nová místa. Letos například navštívíme Kanadu.
Ve Whistleru v Britské Kolumbii budeme pár dnů lyžovat a potěšíme se krásami horské vesnice. Na sklonku svátečního večera odcházíme do kostela připomenout si smysl Vánoc.
Děti vždy věšely vánoční punčochy pro Santa Clause, aby je naplnil dárky. I když naši synové jsou už starší, tradici stále udržují, byť jen pro zábavu. Santa jim vždy naděluje bonbony, jablka, pomeranče a mandarinky.
Vánoce jsou pro nás především svátkem rodinným. Jejich hlavní smysl spatřujeme v tom, že se všichni sejdeme.
Mexiko: Panák plný cukroví Jiřina Liebermannová, Mexico D.F.
Přestože v Mexiku velká většina lidí neví, co jsou bílé Vánoce, na zahradách nechybí sobí spřežení či umělí sněhuláci, což pro Středoevropana může působit v mexickém podnebí pod palmovými listy až poněkud komicky.
V zemi s hlubokou katolickou tradicí se vánočním oslavám říká posada. V náboženském významu jde o připomenutí prosby Panny Marie a Josefa o přístřeší. Dnešní posada znamená především společenskou akci výhradně pro děti a je obdobou evropské vánoční či mikulášské besídky.
Vyvrcholením posady je rozbití tzv. piňaty, což původně bývala vydlabaná dýně. Dnes se jedná většinou o papírovou krabici ve formě hvězdy se sladkostmi, která je zavěšena nad hlavami dětí.
Ty, ač na hvězdu nedosáhnou, se snaží většinou holí piňatu rozbít. Odměna je sladká. Piňata ve tvaru hvězdy má symbolizovat hvězdu nad Betlémem, která ukázala poutníkům místo narození Ježíše Krista.
Druhým vysvětlením je, že piňata je ztělesnění ďábla. Děti, se zavázanýma očima a holí v ruce, představují slepou víru, která sice od ďábla dar přijímá, ale současně ďábla zahání. Při rozbití piňaty - ďábla děti strhnout stužku, kterou měly zavázené oči. To znamená konečné prozření.
Samotná oslava Štědrého večera je velkým rodinným svátkem, kdy se schází i široké příbuzenstvo, sousedé a známí. Heslo "Na Štědrý večer nikdo nesmí být sám" tady platí dvojnásob.
