Život je samé překvapení. Jednou jsi teroristou, podruhé dobrým partnerem.
Jak známo, ve válce se situace mění každým okamžikem. Ale že zrovna on... Samozřejmě, je to rozumné.
Kaddáfí šel opravdu do sebe a polepšil se. Přijal vinu za atentáty, dokonce si koupil odpustky (milion dolarů za mrtvého), vzdal se programů na výrobu zbraní hromadného ničení, odsoudil terorismus a zcela vážně chce spolupracovat.
Je to takové čítankové polepšení. A krásně se hodí i druhé straně. Libye Georgi Bushovi a Tony Blairovi umožňuje ukázat Arabům po spoustě bičů i cukřík. Vidíte, Ali, Muhammade i ty, Azízi, kdo nejde proti, je odměněn.
Rádi si namlouváte, že vedeme křížovou výpravu proti vám všem, ale tady vidíte, že to není pravda. Je skutečně dobré a žádoucí, aby ten, kdo se chce polepšit, dostal šanci. S Libyí nemá nikdo asi problém. Zato s Kaddáfím ano.
Na jeho rukou je krev a do jeho duše se navždy zažral černý stín viny. Evropa je ještě vyděšena tragédií v Madridu, kde zahynulo na dvě stě lidí. Ale jen při dvou leteckých atentátech, které provedli Kaddáfího lidé v 80. letech, zahynulo hned více než dvakrát tolik lidí.
Jeho režim podporoval penězi, zbraněmi i semtexem teroristy po celém světě, kul pikle v mnoha zemích, a vedl dokonce válku se svým sousedem. Doma nepohodlní lidé mizeli - ne sice takovým tempem jako v Saddámově Iráku, ale mizeli.
Kaddáfí tvrdě dřel, aby dosáhl odpuštění. Jeho minulost muže gest a chytrých politických salt vyvolává otázku, zda - podobně jako Švejk - nebrečel "kvůli legraci". Odpověď známe předem, protože známe Kaddáfího. Asi cítíme, že něco není v pořádku.
Bylo by zajímavé, kdyby Blair řekl, jak se cítil on, když libyjskému diktátorovi třásl rukou. Je na ní krev. Sice zaschlá, ale je tam. Dovolit mužům jako Kaddáfí, aby si po čase kupovali beztrestnost za své staré hříchy, není zrovna elegantní cesta, jak se vyrovnat s terorismem. Pokud jste v rozpacích, není to vaše vina.
