Navíc však začínají číhat kolem vojenských kontrolních stanovišť a odstřelovat vojáky z okolních kopců jak kachny na rybníce. Zásobárna mladistvých útočníků, kteří vycházejí hlavně z palestinských uprchlických táborů, je bezedná.
Recept vlády izraelského premiéra Ariela Šarona je ovšem pořád stejný. Zjednodušeně, na každý další palestinský útok přijde ještě tvrdší odpověď, včetně úderů do nitra uprchlických táborů.
Jistou logiku to má, izraelská armáda se pokouší rozbít buňky odporu přímo v jejich středu. Při této reakci vyšší intenzity však sama s hrůzou zjišťuje, že si chvílemi počíná obdobně jako její protivník. Jednoduše řečeno nelidsky.
Při "chirurgickém řezu" na palestinského radikála tak zahynula "jen" jeho žena a tři nezletilé děti. Jinde lékař palestinské sanitky. Jinde další děti. Začíná být evidentní, že Izrael nemá správný recept na ukončení konfliktu. Naopak dosavadní postup vede jen k dalšímu roztáčení násilí.
Potvrzují se tak nejčernější předpovědi některých odborníků, kteří varovali, že izraelský premiér Ariel Šaron není tím, za koho se vydává. Za politika, jenž přinese Izraeli bezpečnost a oblasti mír.
Muž, který z vojenského tažení do Libanonu před dvaceti lety, jemuž velel, udělal krvavou lázeň, směřuje k tragédii i nyní. Tehdy jako ministr obrany nedodržel politické vize, jež mu určil premiér Menachem Begin. Dnes jako nejmocnější muž v zemi prokazuje, že má sice buldočí schopnost nevzdávat se, bojovat a nenechat si nic líbit, ale zcela mu chybějí politické vize.
Nejenom pro Izrael je to špatná zpráva. Jen s vojenským plánem lze dnes možná vyhrát jednu bitvu. Těžko však válku s nepřítelem za hranicemi. Už vůbec ne pak takový konflikt, jaký Izraelci vedou dlouhá desetiletí s Palestinci.
