Jak známo, slova žijí ve dvojí existenci. Jedna existence naznačuje pojem. Druhá budí jistý obraz. Neuvědomujeme-li si hned při čtení pojmu, že jde o klišé, pomůže nám vždy jeho druhá existence, obraz.
Slova, která připomíná Klaus, v nás vyvolávají hrůzné obrazy ničivých tornád či povodní. Jsou to slova, která v nás mají vyvolat pocit hrůzy, vzbudit dojem ohrožení. Jsou to pojmy z osvědčené propagandistické škatule.
Proti nim vytáhl Klaus s obrazem úspěšného majitele kousku zeměkoule, který svou nekonečnou pílí a šikovným byznysem hýbe neviditelnou, tedy boží rukou.
Budeme-li všichni takoví, jako je úspěšný napomádovaný muž, který má po boku dámu s vyceněnými bílými zuby a vyšpuleným opáleným poprsím, pánbůh to za nás úžasně zařídí.
Jak z druhé existence slov vyplývá, jen jedno klišé si brousí zuby na druhé. Škoda, původní myšlenka profesora Klause zamyslet se nad významy nadbytečně frekventovaných slov je užitečná. Jen se s ní asi nedá pracovat před volbami, kdy přesná slova jsou pohřbívána jako při masopustu basa.
