ÚDER NA IRÁK:
on-line reportáž
"Američanům se nedá věřit a jejich válka je hrozná. Ale pro nás všechny je to cesta, jak se dostat vpřed," říká Abdulláh. Ustaraně těká pohledem po zdech pracovny vyzdobené rytinami s výjevy z irácké historie.
Pak se usměje a s nadějí v hlase řekne: "Představte si, že už za pár dní či týdnů si budeme moci dát kávu v Bagdádu! A Saddám bude pryč!"
Navenek dávají Iráčané najevo svoji bezmeznou podporu Saddámu Husajnovi, podle znalců poměrů však významná část z nich ve skutečnosti v koutku duše s nadějí věří, že lepší budoucnost a nová kapitola v historii starobylé země jsou na dohled.
Najít někoho, kdo by na veřejnosti zapochyboval o iráckém vůdci, je ovšem téměř nemožné. "Nyní máme našeho prezidenta ještě raději, je to velký hrdina," říká rázně pečlivě oholený šéf dopravní kanceláře, která nadále každý den vypravuje autobusy z Ammánu do Bagdádu.
Do kanceláře v rušném centru, sevřeném mezi příkré skalní srázy, proudí stále dost zájemců, válka neválka. "Bombardují, ale to nic. Saddám je velký muž," říká jeden z cestujících zápolící s velkým kufrem.
Nedá se poznat, kde v jejich slovech končí loajalita opravdová a kde začíná předstíraná. Jisté je, že Saddám pro mnoho z nich nyní ještě více symbolizuje vzdor vůči Americe. A jisté také je, že se ho bojí.
Ani Abdulláh, úspěšný obchodník, si nepřál uvést jméno ani žádný detail, který by ho mohl blíže identifikovat. "To přece musíte znát z dob komunismu. Mám v Bagdádu stále celou rodinu. Měli by problémy."
A dobu před pádem komunismu ve východní Evropě podle něj připomínají i nálady lidí. "Nejsou schopni představit si, že by Saddám opravdu mohl padnout. Ještě jim nedošlo, co se děje, že vše bude brzy jinak."
Cena za tuto změnu však bude podle něj hodně vysoká. "Bude těžké odpustit Američanům mrtvé civilisty," říká Abdulláh.
A jako bývalý voják vysvětluje, proč americké střely budou i nadále míjet své cíle: irácká protivzdušná obrana většinou není schopna rakety palbou zničit, pouze je někdy poškodí a odkloní mimo původní cíl. Pak dopadají i na civilní objekty.
Američané se snaží dávat všemožně najevo, že válka je vedena pouze proti režimu a vojenským cílům a že západní vojáci se budou všemožně snažit způsobit zemi co nejmenší škody.
Toto poselství zatím lidé v Iráku více či méně přijímají - navzdory katastrofickým předpovědím operace nevyvolala exodus uprchlíků.
"Neměl bych to říkat, ale vlastně Američany obdivuji, jak ohleduplně postupují. Kdyby opravdu chtěli, převálcovali by svým arsenálem celou zemi za pár dní," říká.
Ví, o čem mluví. Jako voják prošel i válkou v Zálivu, v níž v bombardování zahynulo mnoho jeho přátel. Je přesvědčen, že americká operace jde velmi dobře, rychleji, než si původně myslel.
Ale předpovídá také, že pro vítězství bude nutné vybojovat mnoho velkých bitev, neboť Saddámovi nejvěrnější bojovníci z Republikánské gardy budou bojovat do posledního dechu.
"Strašně mě ponižuje, že hrdý Irák dostane svobodu z rukou Američanů," říká ovšem. Spojeným států vyčítá mimo jiné, že v minulosti nechaly Saddámovi na pospas šíity na jihu i Kurdy na severu.
"Lidé tehdy povstali, ale Američané jim nepomohli. Proto jim dnes nikdo nevěří, proto nyní nemohou počítat s žádnou větší rebelií," říká Abdulláh.
Napil se silné kávy, zamyslel se a rychle zopakoval: "Faktem je, že bez Američanů bychom se ke svobodě nikdy nedostali. Po těch všech hrůzách si jí opravdu zasloužíme."
Z Iráku odešel před deseti lety, znelíbil se režimu a i nyní se bojí, že by mohl přijít o život. Tak jako bezpočet dalších Iráčanů se těší na den, kdy se bude moci vrátit, kdy jeho země, kolébka civilizace, začne psát svoji novou kapitolu.
"Až několik let po smrti Stalina se Rusové dozvěděli, co všechno napáchal. Již brzy Iráčané zjistí, v jakých hrůzách vlastně žili."
Nepochybuje, že porážka Saddáma je nevyhnutelná. "Může to však ještě být strašlivá válka. Saddám ví, že to je jeho poslední bitva. Bude chtít, aby se na něj nezapomnělo."
