Většina příběhů, které prozaik, básník, novinář (a také zemědělský inženýr) Antonín Bajaja (nar. 1942) ve svých knihách vypráví, vyrůstá z autobiografického podloží. Na tom není nic zvláštního. Jenže většina současných českých "autobiografických" autorů vlastních životů spíše účelově používá. Ne tak Bajaja. Jednak proto, že svá témata nevolí podle společenské objednávky či komerční poptávky (podle těchto klíčů můžete hledat i ve vlastních zážitcích), jednak proto, že se ani příliš neohlíží na to, jak stravitelný bude jeho způsob podání masovému publiku.
Psaní je pro Bajaju něco bytostného. Taková jsou i jeho témata: nutí si je sám život, vyrůstají z místa a krajiny, kde se narodil, kde žije, kam se vrací. Krajina je mu prostorem paměti - osobní, rodinné i rodové, paměti historické i mytické, prostorem, v němž se mýtus, minulost i přítomnost navzájem prolínají, a proto se zde mohou dít věci obyčejné i zázračné.
O knizeAntonín Bajaja: Na krásné modré Dřevnici Host. Brno 2009, 376 stran, doporučená cena 299 korun. |
Spisovatelé Ludvík Kundera, Zdeněk Rotrekl a Antonín Bajaja, rok 2003
Prostorem je Zlín v době razantního nástupu "gottwaldizace" podle sovětského vzoru. Prosperující baťovský Zlín první republiky se svou volnomyšlenkářskou atmosférou měl být vymazán z paměti, stejně jako měla být postupně zlikvidována jeho společenská elita, kam patřila i (židovsko-katolická) rodina lékaře MUDr. Antonína Bajaji. Komunisté zabavovali majetek, zavírali, vyháněli z domovů. Pro dítě však přece jen existoval prostor bezpečí, který chránil před barbarskými útoky zvnějšku: rodný dům. Do tohoto prostoru dětství, prostoru her, prvních vzdorů, útěků i návratů a také prvních obchodních aktivit (když se sestrou prodávali koňské koblihy otcovým pacientům), patřili vedle rodičů a prarodičů, sester, tety Olgy i služebná a rovněž sousedé a přátelé rodičů, příslušníci zlínské smetánky.
Ovšem i Bajajovu rodinu zasáhly represe: otec nejprve přišel o ordinaci, pak se dokonce ocitl ve vězení a babička s dědečkem, kteří žili léta v USA a zřekli se amerického občanství, aby mohli volit (proti komunistům), byli komunisty vystěhováni na venkov.
Obal knihy Antonína Bajaji
Vlastní život vzpomínky
Vzpomínání Bajaja zaznamenával do literárně koncipovaných dopisů adresovaných své o rok starší sestře Jeanne, které začal psát v šedesátých letech. Adresát je to výjimečný, neboť nejdůvěrnější, nejbližší spoluaktér autorova dětství. Vlastní kniha je pak jakoby výsledkem inventury šuplíku, v němž se nashromáždily texty za několik desetiletí. Autor je však neřadí chronologicky; vkládá je do textu spíše s ohledem na celkovou strukturu, a ta je volná. I ona jako by chtěla simulovat onu neocenitelnou vlastnost vzpomínky: vynořuje se vyvázaná z časové následnosti i logických vazeb, může volně přecházet v jinou, může kroužit kolem detailu, jenž se vryl do paměti.
Bajaja své obrazy (re)konstruuje, tak jak(oby) je vnímal v dětství: plné barev, vůní, zvuků; skládá je z drobných událostí, ze střípků portrétů jejich aktérů, někdy groteskních, z útržků hovorů; naturalisticky detailní přesnost střídá se zkratkou a zámlkou, přímé pojmenování snoubí s metaforou, realitu rozpouští snovostí. Ruší protiklad mezi subjektivním a objektivním: jeho vzpomínání vede ke zvnitřnění a zpřítomnění.
Z autorových knihMluviti stříbro (1982) Duely (1988) Na šéne blaue Dřevnici -Taneční promenáda (1996) Zvlčení: romaneto o vlcích, lidech a úkazech (2003) |
Podivuhodný kouzelník
Literatura je však uměním slovesným, Bajajovy vyjadřovací prostředky - přes veškerou intermediálnost (odkazy na film a hudbu) - musí být tedy literární. A jako byl Fellini kouzelníkem obrazu, je Bajaja kouzelníkem slova. Kouzelníkem, nikoli druhořadým pouťovým eskamotérem, který by předváděl laciné a okoukané triky. Pod jeho rukama se slova na jedné straně proměňují v magické "obrazy", na straně druhé slouží dokumentárnímu přepisu "audiozáznamů" událostí ve vzpomínkách evokovaných. Vedle toho Bajaja často osvobozuje slova z okovů větné logiky a stavby příběhu, aby jejich významy prověřil ve veršové proluce prozaického textu.
Záběr z filmu Amarcord
Nadto si s oblibou půjčuje kratší i delší úryvky textů cizích a inscenuje je v koláže-konfrontáže, nejednou ironického (případně sebeironického) až sarkastického charakteru. Vzpomínkové obrazy, na nichž text stojí, ještě prokládá drobnými texty, náčrtky povídek, a především je protkává komentáři, dodatečnými upřesněními, glosami, které se týkají evokované doby, ale často i aktuálního momentu, v němž ta která vzpomínka vznikala.
Plivni na mámu!
Návrat do kruté doby Bajajovi není záminkou k prvoplánovému vykreslení skupinového politického portrétu, jak by se možná nabízelo - i v tom se Bajaja hlásí k Amarcordu. Ono politické se do vzpomínek dostává jaksi mimochodem, protože v zrcadle naivního dětského vnímání a (ne) chápání, ovšem o to silněji a také absurdněji. Zrcadlí se zde onen život ve schizofrenii, který byl předznamenáním života pod vládou komunistické strany: jedny hodnoty se vyznávaly doma, jiné hlásala, vnucovala (vynucovala) škola i další veřejné instituce. Přičemž ono vnucování bylo v 50. letech spojeno se značnými represemi.
Záběr z filmu Amarcord
U Bajaji je tento aspekt silný a ilustruje jej řada situací a událostí, které působí úsměvně, ale také bizarně, absurdně a pro nepamětníky asi už nepochopitelně. Nakonec z nich však může běhat mráz po zádech. Kupříkladu když spisovatel líčí, jak chtěl tenkrát udat svou rodinu, že poslouchá Svobodnou Evropu; jak s několika kamarády, dětmi zlínské "buržoazie", trpěli, protože nedostali pro svůj původ pionýrský šátek. A někdy zůstávají pouze slzy: například když v předposlední kapitole líčí situaci, jak jeho kamaráda Emila Mandíka stranická aktivistka nutí, aby se s třídou zúčastnil plivání na příslušníka buržoazní třídy: ve výkladní skříni svého obchodu sedí jako na pranýři, předhozená k lynčování, jeho matka. Nakonec Mandíka zachrání odvážný učitel (který děti nenutí, aby mu říkali soudruhu) - a za výhrůžek oné soudružky hocha odvede pryč.
Kniha na mnohý způsob
Bajajova kniha Na krásné modré Dřevnici se vzpírá jednoznačným klasifikacím jak z hlediska formálního, tak v rovině obsahové, mám-li si pro zjednodušení pomoci touto problematickou dichotomií. Je proměnlivá, mění se před očima, odmítá se vměstnat do škatulky. Hovoří-li někteří kritici v souvislosti s Bajajovou knihou o románu, znamená to, že chápou žánr románu velmi volně. Mohou mít pravdu. I když mám pocit, že kdyby chtěl Bajaja napsat román, udělal by to poněkud jinak.
Fotografie Baťova Zlína, jejíž část se ocitla na obálce Bajajovy knihy
Můžeme ji tedy označit za (autobiografickou) prózu o dětství (Antonína Bajaji). Zároveň je prózou o dětství příslušníka v roce 1948 poražené třídy. Je také knihou o dětství jako takovém, jakož i o roli dětství v dospělém životě. Rovněž je však textem o psaní o dětství a koneckonců i o psaní jako takovém. A nutně je to též kniha o dospělém Antonínu Bajajovi. Je to kniha o tom, kdo je Antonín Bajaja. A neméně o tom, jak se na to, kdo je Antonín Bajaja, ptá právě Antonín Bajaja.
Vezme-li věc z druhého konce, máme co do činění s knihou líčící atmosféru Zlína/Gottwaldova. S knihou-svědectvím. Svědectvím o (nedobrovolném) pádu vrstvy, která přivedla Zlín k rozkvětu, o měšťanské smetánce, o jejích snech a iluzích ve chvílích zániku: všude okolo hřmí budovatelské písně, kdežto jim zní v uších valčík... A nutně i knihou o definitivním konci měšťáctva v Čechách a na Moravě. Ta kniha je i hledáním ztraceného času. Je to kniha-paměť. Kniha, která zve ke čtení, aniž se jakkoli podbízí. Čtením zde rozuměj dobrodružství aktivní spoluúčasti.
