Prezident Václav Klaus

Prezident Václav Klaus | foto: Michal Růžička, MAFRA

Klaus v nové knize: Svět je socialističtější, než jsem si představoval

  • 223
Václav Klaus vydává knihu My, Evropa a svět, z níž MF DNES a iDNES.cz přetiskuje jednu kapitolu. Odcházející prezident se v knize ohlíží za 23 lety po pádu komunismu. Mimo jiné s nelibostí konstatuje, že "svět, ve kterém teď žije, je daleko socialističtější, ne-li komunističtější", než si tehdy v prvotním nadšení představoval.

Obvykle se při úvahách na toto téma píše o zlu komunismu a o radosti nás, kteří jsme získali svobodu a komunismu se po dlouhých desetiletích zbavili. To považuji za věci víceméně nesporné, mnohokrát popsané, a proto se jimi zabývat nebudu, jakkoli si myslím, že mnoho podstatného o komunismu, o jeho systémové podstatě, o příčinách jeho vzniku, o tom, co obecnějšího - tedy ne specificky - "komunistického" v něm bylo, ještě ani zdaleka všechno vysloveno nebylo. Trápí mne velmi zploštělá interpretace komunismu, jeho "kritiku" považuji za dost povrchní. Teď mi ale jde o něco jiného.

Nikoli náhodou jsem do nadpisu této subkapitoly napsal pád komunismu, a ne porážka komunismu, což je netriviální a určitě nikoli neutrální posun oproti mainstreamovému názoru. Mnozí lidé na Východě i Západě to nebudou slyšet (či spíše číst) rádi. Je to totiž proti jejich zájmům. Chtějí být považováni za vítěze, za hrdiny tohoto "boje". Někteří z nich na tom založili celou svou následující životní kariéru. A proto potřebují, aby to byl "boj" a vítězství.

Režim, který se sám rozpadl

Tuto tezi vyslovuji opakovaně už léta, naposledy snad na jaře roku 2012 v projevu v marockém Fezu, kde však šlo spíše o "arabské jaro" a o to, jakou radu či doporučení by jim někdo, kdo aktivně prožil konec komunismu, eventuálně mohl dát. Řekl jsem tam ve svém projevu, že "v okamžiku naší 'sametové revoluce' byl komunistický systém již tak zesláblý, že jeho političtí vůdcové nebyli schopni odvážit se organizovat jakýkoli vážnější odpor". Dodal jsem, že i to je důkazem toho, že "komunismus nebyl poražen a že se vlastně sám rozpadl". Rozpadl se vinou svých vnitřních problémů. Role "zbytku světa" v tom byla druhotná.

Zdiskreditovaná opatření

"Pozornost a obezřetnost opadly. Dnes už se téměř nikdo v Evropě a USA nestydí zavádět opatření, která se definitivně zdiskreditovala společně s komunismem."

Pro nás bylo samozřejmě klíčové, že se současně rozpadal komunismus v Sovětském svazu. (Izolovaný pokus o změnu systému, ke kterému u nás došlo v druhé polovině 60. let, naději na úspěch - jak jsme se 21. srpna 1968 přesvědčili - neměl.)

Otázkám komunismu a jeho konce jsem se podrobněji věnoval ve své knize Kde začíná zítřek, ale tam to bylo spíše v souvislosti s pokusem o výklad toho, co byl "reálný" komunismus (na rozdíl od učebnicového či propagandistického modelu komunismu) a co všechno jsme museli udělat pro to, abychom vytvořili systém jiný, založený na svobodě, politickém pluralismu, parlamentní demokracii a trhu. Nešlo mi v této knize tolik o to, k čemu pád komunismu v Evropě a ve světě vedl.

Nikdo se nepoučil

To, co bude následovat, jsou pouze "tentativní" (česky snad předběžné, zárodečné) úvahy. V Evropě a v celém západním světě po pádu komunismu nastalo jisté uspokojení, avšak bez skutečného pochopení a domyšlení toho, co se to vlastně stalo. K žádné velké reflexi to nevedlo.

Neznamenalo to uvědomění si toho, že je třeba zesílit pozornost vůči dalším nebezpečím, které komunismus a jemu podobné (byť třeba i měkčí nebo jinak se jmenující) režimy ve své podstatě představují.

Nevedlo to k novému zamyšlení se nad varováními Misese a Hayeka, že nesmíme podceňovat "slippery road" vedoucí od státního intervencionismu do lidských životů a od pečovatelského státu blahobytu k "otroctví či nevolnictví". Poučil se Západ z komunismu? Nebo došlo k úplně opačnému procesu, kdy se na komunismus zapomnělo, kdy se komunismus jakoby "smazal", kdy začal být považován za nenormální výchylku, aberaci, zvláštnost, nahodilost, nikoli za logický důsledek určitých procesů, které k němu vedly a které se znovu začínají objevovat i v dnešní době?

Nenastala nová éra bezstarostnosti? Neuvěřili lidé (nemluvím o obyčejných lidech, ti takové chyby nedělají), neuvěřili politici, intelektuální svět, novináři, prostě lidé pohybující se - a to velmi autoritativně - ve veřejné sféře, že nastal onen Fukuyamův "konec historie" (i když on to myslel trochu jinak, ale to už mu nikdo neuvěří) a že už nám v současnosti nic nebezpečného nehrozí, že liberální doktrína už definitivně zvítězila, neboť nemá žádnou konkurenci, žádnou alternativu? Že každý trochu rozumný člověk na celém světě už dnes musí chtít politickou demokracii a tržní ekonomiku s minimem státních zásahů západního typu (i když Obamova Amerika a Merkelové a Sarkozyho - i Hollandeho - Evropa jsou od skutečné demokracie, volného trhu a minimálního státu hodně daleko vzdálené)?

Nestalo se novým paradigmatem všeobecného uvažování, že už jsou jen rezidua, jakési bezvýchodné zbytky minulého zla v Severní Koreji, Kubě, Barmě a Venezuele a v menší míře i v některých dalších zemích, které zatím západní model politické demokracie buď explicitně, nebo implicitně odmítají (Čína, Rusko či arabské země), že už všechno další směřuje k západnímu systému a že jde jedině o to, jak rychlý tento postup bude?

Mám strach, že se stalo přesně toto. Pozornost a obezřetnost opadla. Dnes už se téměř nikdo v Evropě a Americe nestydí zavádět - nikoli jako výjimku, ale spíše jako pravidlo - opatření, která lidé jako já donedávna považovali za něco, co se definitivně zdiskreditovalo a co skončilo spolu s komunismem.

Jestli toto mělo být důsledkem pádu komunismu - samozřejmě vedle zcela nesporné a pro nás úžasné pozitivní změny života milionů lidí v bývalých komunistických zemích - pak by to z dlouhodobého hlediska nebyl výsledek dobrý.

Thatcherová viděla daleko

Na druhé straně je evidentní, že ani ona historie neskončila. Za uplynulá dvě desetiletí se nepochybně udála řada vskutku "historických" událostí. Koneckonců i Francis Fukuyama nazval v roce 2002 jedno ze svých novějších vystoupení, tentokráte v australském Sydney, slovy "Nastartovala historie znovu?".

Nic jsme si neodnesli

"Z konce komunismu si lidé ideově téměř nic neodnesli, což je zvláště patrné na směřování Evropské unie a struktuře rozhodování v uměle integrovaném celku."

Další události, které rozebírám v tomto textu, ukazují, že nepochybně znovu nastartovala, respektive že historii ani nenapadlo, aby po pádu komunismu skončila.

Které momenty z osobních kontaktů či zážitků mi to připomínají? Nevím, kdo ze světových politiků si tyto širší souvislosti a možné důsledky pádu komunismu uvědomoval, z koho jsem to cítil. Snad jen z Margaret Thatcherové, která dávala veřejně i v osobních rozhovorech jasně najevo, že žádné idylické období nenastává, která varovala před unifikačními - to znamená antidemokratizačními - procesy v evropské integraci, která chápala některé z problematických důsledků německého sjednocení, která ostře cítila narůstající ekonomické problémy evropského státu blahobytu. A uměla to říkat dostatečně nahlas. Bohužel jen krátce, neboť její pohledy mnozí lidé - a i její spolustraníci - slyšet nechtěli.

Západ nás litoval a nechápal

Jinak převládalo blahosklonné poklepávání nás z Východu po ramenou (jací jsme pašáci), litování nás za to, co všechno jsme museli celá ta léta komunismu prožívat (ale bez skutečné představy o tom, jaké to v realitě bylo, což vedlo k řadě úsměvných historek - typu údivu nad tím, že ač komunismus považovali za hrozný a nesvobodný, po jeho skončení si nedovedli představit, jak je možné, že lidé jako já ještě nikdy v životě nebyli například v Anglii či lyžovat v Alpách), poučování, že musíme nejdříve zavést takzvanou rule of law (jako by to byla otázka rozhodnutí, jako by bylo možné právní stát "zavést" - a nejsme-li to schopni udělat okamžitě, pak asi nechceme!), nepochopení, že fundamentální společenská transformace - neboli systémová změna - je proces, nikoli jednorázový akt, nedoceňování, že my toho víme o Západu daleko více než oni o Východu. Američané se snažili naši situaci chápat, ale věděli o tom strašně málo a dělalo jim to potíže. Evropané velmi namyšleně demonstrovali, že o to, něco vědět, vlastně ani nemají zájem. Dodnes mne šokuje potkávat významné (a nikoli nejmladší) evropské politiky, kteří mi nadšeně říkají, že se musí jednou konečně do té naší země podívat, že o ní tolik hezkého slyšeli! Já replikuji, že můj dnešní ranní let do jejich města běžnou leteckou linkou trval z Prahy 55 minut, že jsem byl v jejich zemi už asi dvacetkrát a že bych se styděl, kdyby tomu tak nebylo. Oni žádný pocit provinilosti necítí.

Nedávno jsem ve své knize Evropská integrace bez iluzí zmiňoval známý, půl století starý výrok Konrada Adenauera, že "na východ od Labe začínají asijské stepi". Toto už by asi dnes nikdo veřejně neřekl, to by nebylo politicky korektní, ale v myslích mnoha lidí v západní Evropě to zůstává.

Nic nezapomněli, nic si neodnesli

Můj hlavní závěr je, že si z konce komunismu tito lidé myšlenkově a ideově téměř nic neodnesli, což je patrné na řadě událostí, o nichž budu mluvit na dalších stránkách. Zvláště je to vidět na směřování integračního procesu v Evropě. Tito lidé si myslí, že provokujeme, když občas přirovnáváme Evropskou unii k RVHP, ale my nesrovnáváme tehdejší a dnešní politický systém, ale strukturu rozhodování v uměle integrovaném celku. V RVHP nebyla demokracie ani v jednotlivých zemích, ani v celé této nadstátní organizaci, v rozhodování v rámci EU demokracie bohužel není také.

Pád komunismu vedl ke ztrátě obezřetnosti, k podceňování nových nebezpečí a nových neliberálních tendencí, k přeceňování - jak podrobněji argumentuji v části 2.13 - schopnosti člověka (a jeho politických lídrů) ovládat, řídit, regulovat současný svět. Mám pocit, že téměř vše, co popisuji v této knize, se tomuto ovládání či řízení (chce se mi říci plánováním) našich osudů vymyká.

Mezititulky jsou redakční


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video