Základní trend v energetice se dnes netýká surovin, ale lidí: podíl studentů technických oborů dlouhodobě klesá. Je prestižnější jít na práva než na strojárnu – a je snazší vystudovat fakultu sociálních věd než jaderné inženýrství.
Ubývá lidí s inženýrským vzděláním právě v době, kdy jsme v profesním i soukromém životě stále více odkázáni na techniku. Ta se zároveň stává složitější a vyžaduje vyšší odbornost. Před dvaceti lety uměl průměrný český motorista spravit na své škodovce leccos; s moderními vozy nemá šanci. Vývoj v telefonech za posledních dvacet bere dech, ale podobně převratný je i pokrok v běžné domácí elektronice. Shrnuto: máme stále více úžasných vynálezů, kterým rozumí stále méně lidí. (Pokud jste někdy zoufali nad programováním videa, víte, o čem mluvím.)
Nikde není tento vývoj patrnější než v energetice, obzvlášť v jaderném výzkumu. Hodně se teď mluví o výběrovém řízení na dostavbu dvou reaktorů v Temelíně: jaká bude cena, kdo je postaví. Amerika versus Francie versus Rusko, samé velké, geopolitické otázky. Ale pokud nebude tendr na Temelín doprovázen masivní obnovou našeho technického školství (od jaderného inženýrství přes stavební a strojní až po elektrotechnické fakulty) a získáním tisíců nových zájemců o tyto obory, necháme si postavit reaktory, které nebude mít kdo obsluhovat.
Boj o suroviny
Pohodlnost Západu se rovněž projevuje v začínajícím boji o nerostné suroviny. Zdaleka nejde jen o ropu a zemní plyn. Nejbohatší miliarda lidí – k níž náležíme – dosud žije v přesvědčení, že má nárok na vše, co svět nabízí. Renesance Číny a Indie spolu s nástupem desítek nových ekonomik (od Brazílie po Vietnam) však přivádí nové tři miliardy lidí, kteří chtějí naši životní úroveň. Jenže zatímco oni přicházejí do souboje o suroviny s prázdným žaludkem a touhou po změně, Západ si spokojeně hoví po dobrém obědě a chce udržet status quo.
Dobrou ilustraci tohoto stavu poskytuje Střední Asie. Ropa v Kazachstánu a zemní plyn v Turkmenistánu (oba státy jsou ve své kategorii co do zásob v první desítce) lákají Evropu od rozpadu SSSR v roce 1991. Bezmála dvě desetiletí sem jezdili evropští experti kázat o výhodách diverzifikace, tedy výstavbě nových ropovodů a plynovodů, které by vedly mimo ruské území a daly středoasijským státům plnou nezávislost. Avšak Evropa nepostavila ani metr potrubí; kýženou diverzifikaci nedávno přinesla až Čína.
Tři průlomy
Rád bych se mýlil, ale takhle projedeme všechno: Afriku, Latinskou Ameriku i Blízký východ. Za dvacet let bude Evropa nucena najít nové technologie, protože už nebude mít energetické suroviny potřebné k udržení blahobytu. Řečeno zcela bez obalu: pokud neuspějeme ve třech klíčových oblastech výzkumu, zažije ještě naše generace Evropanů reálný pokles kvality života. Paradoxně se vracíme k chybějícím inženýrům. Evropa – a s ní i celý Západ – potřebuje pro udržení stávajícího, velmi nákladného sociálního systému přinejmenším tři nové technologie.
Zaprvé zdroj elektřiny schopný běžet v trvalém nasazení ("baseload") a bez fosilních paliv, která si zakazujeme sami, v rámci svých ekologických nároků. Buď půjde o nějaké velmi vyspělé obnovitelné zdroje, nebo o nové pokolení atomu. Jadernou fúzi do roku 2029 asi nevyřešíme, ale IV. generaci reaktorů zřejmě ano; svět se dohodl na šestici hlavních směrů vývoje a testovací projekty některých z nich by se mohly spustit v příští dekádě. Avšak jde o mimořádně komplikovaná zařízení. Pro ilustraci: jednu ze šesti variant IV. generace tvoří reaktory, v nichž je chladicí kapalinou roztavené olovo.
Zadruhé potřebujeme najít způsob, jak skladovat elektřinu ve velkých objemech. Udělali jsme ohromný pokrok v životnosti baterií pro mobily a počítače, ale když dojde na megawatty, umíme energie uložit jen v přečerpávacích vodních elektrárnách; jejich energetická účinnost ovšem není vysoká a nelze je stavět všude. Nevím, zda se podaří průlom v bateriích během příštích dvou dekád – tento problém na pomezí chemie a fyziky trápí vědce už sto let.
Až najdeme způsob, jak elektřinu výhodně skladovat, dostanou smysl projekty velkých větrných komplexů v Severním moři nebo pokrytí Sahary fotovoltaickými články. Jinak totiž zůstane slabinou nejznámějších obnovitelných zdrojů, že vyrábějí elektřinu jen někdy. My samozřejmě chceme své televize, počítače a teplomety zapínat i v noci a v bezvětří.
Zatřetí potřebujeme nový druh pohonu z místa na místo. Princip spalovacího motoru (slouží ve většině aut na světě) vymyslel Karl Benz roku 1886 a od té doby se nijak revolučně nezměnil: naše auta mají elektricky vyhřívané sedačky a v útrobách víc mikročipů než modul Apollo, který přistál na Měsíci – ale základním technickým řešením jsou stále v 19. století. Elektromotory mohou uspět v pozemní dopravě, ale v letectví zůstane dominance spalovacího motoru ještě dlouho neotřesena.
Lehce sobecká budoucnost
S vědomím, že jednou se těmto predikcím budu smát taky, zde je možný scénář. (Píšu o evropské energetice, protože představa pouze české, oddělené budoucnosti není realistická.) Především se evropská energetika do roku 2029 nijak zásadně nezmění. Většinu energie bude stále vyrábět z fosilních paliv; vedle uhlí především ze zemního plynu (se všemi bezpečnostními a zahraničněpolitickými riziky). Obnovitelné zdroje dojdou na úroveň zhruba 25 procent konečné spotřeby, ale v reálných cenách budou stále dražší než fosilní paliva. Ukáže se také, že ambiciózní cíle z let 2006 až 2007 jsou nákladnější, než na co reálně máme. Podíl jaderné energetiky, navzdory všem proklamacím o renesanci atomu, nebude ani na dnešní úrovni 30 procent vyrobené elektřiny; v současnosti zavíráme řadu reaktorů po celé Evropě, ale stavíme jen dva (ve Finsku a Francii).
Stejně tak i doprava bude dál závislá převážně na ropných produktech. Elektromobily jsou nadějí, ale jejich rozšíření bude výrazně zpomaleno limitem, který si většina veřejnosti neuvědomuje: není těžké vyrobit miliony aut s baterkami – problém je, že nestačíme ve stejné době postavit úměrně robustní přenosovou soustavu. Lidé chtějí elektřinu, ale opovažte se chtít jim za barákem postavit elektrárnu; stejně tak chceme jezdit rychle auty, ale odmítáme dálnice blízko našich domovů. A přenosová soustava – bez níž se celá elektroenergetika rozpadne – jsou ty nevzhledné dráty vysokého napětí, na které nadáváme, když nám kazí výhled do krajiny. Rozpor mezi tím, co považujeme za své svaté právo, a tím, co budeme schopni vymyslet, postavit nebo urvat ve světě, bude největším dramatem příštích desetiletí.
Na závěr bych chtěl dodat, že nejsnazším způsobem zesměšnění v jakémkoli oboru je sepsání dlouhodobé prognózy. Mechanické promítnutí dnešních trendů do daleké budoucnosti nikdy nefunguje. V dějinách se znovu a znovu objevují překvapivé zvraty: géniové, nové vynálezy a objevy, války i přírodní katastrofy. Berte proto tento pohled na světovou energetiku v roce 2029 s rezervou, budoucnost nás určitě překvapí.
O autoroviVáclav Bartuška
|
Narodil se v roce 1968. Bývalý reportér Mladého světa či MF DNES vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK. Ve svých jedenadvaceti letech se stal členem parlamentní komise pro dohled na vyšetřování událostí 17. listopadu 1989. O svých zkušenostech z práce v komisi napsal knihu Polojasno. Vykonával funkci generálního komisaře české účasti na světové výstavě EXPO 2000 v Hannoveru a později vlastnil firmu zabývající se pořádáním výstav a vypracováváním marketingových studií. Nyní je zvláštním velvyslancem České republiky pro otázky energetické bezpečnosti.
