To, co si nechají líbit od svých profesorů čeští vysokoškoláci, nemá podle vedoucího katedry pedagogiky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze Karla Rýdla přinejmenším v západní Evropě či Spojených státech obdoby. "Studenti jsou v zahraničí mnohem kritičtější, mnohem otevřenější, přísnější a taky přímější. Když se jim něco nelíbí, tak to řeknou přímo profesorovi. Nejdou si stěžovat někam na studijní nebo na děkanát, ale vyříkají si problémy z očí do očí," říká Rýdl, který přednášel na univerzitách v Mnichově, Bochumi a Pasově a zkušenosti má i z dánských a holandských vysokých škol.
Studenti v zahraničí nemají strach, že si protesty vyslouží u profesora černý puntík?
Zřejmě ne. Oni totiž i profesoři uznávají, že jejich námitkami se hlídá kvalita výuky. A o tu všichni dbají. Například v Německu neexistuje, aby se se studenty dopředu neprobral obsah seminářů. Protože studenti do nich vždy vnesou své vlastní nové myšlenky a názory.
Proč to u nás nefunguje stejně?
Pokoušeli jsme se o to. Třeba - v roce 1990 se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy začaly nově formovat učební plány. Cílem bylo nabídnout studentům v jednotlivých oborech různé alternativy. Takže dva nebo tři vyučující nabízeli stejný předmět, ale z různého pohledu. A byla to dobrá cesta.
Proč se v ní nepokračovalo?
Jak narůstal počet studentů a ubývalo učitelů - šetřilo se, kde se dalo -, tak vlastně celý systém, který se dobře rozjížděl, zlikvidoval sám sebe. Nebylo možné udržet široké spektrum seminářů, protože to vyžadovalo spoustu místností i učitelů. Obojí přitom chybí. Studenti si tedy zkrátka nemohou svobodně vybírat, jaké semináře by chtěli absolvovat?
V podstatě ne. Celý systém, který teď na školách je, nutí studenty jít co nejrychlejší cestou k diplomu. To znamená: nezabývat se tím, z čeho mám málo kreditů, protože za tu dobu můžu získat více kreditů jinde.
Je to skutečně jen tím, že na školách chybějí peníze?
V podstatě dnes už ano. Ale jde samozřejmě i o vyučující. Na vysokých školách je spousta lidí, kteří tu zůstali ne proto, že by se neuživili někde jinde, ale prostě je ta práce baví. A pak je tu řada těch, kteří nemají takový vztah k disciplíně, kterou vyučují. Studenti najednou zjistí, že jim kantor v podstatě jen čte skripta. Ale pak by si měli - oprávněně - stěžovat.
A stěžují si?
Ale oni se i ozvou. Ale reakce profesora je většinou tragická. Vezme jejich připomínku osobně, i když byla třeba věcná, a začne být agresivní. Tím ale ztrácí v očích studentů důvěryhodnost.
Zahraniční profesor by na to zareagoval jinak?
Zřejmě. U nás se ale profesoři nevzdělávají v komunikaci, v mezilidských vztazích. To je jinde běžné, ale k nám se to bohužel dostává příliš pomalu. To, co je v zahraničí normální - tedy obrovská konkurence pedagogů, přísun mladých aktivních vyučujících - u nás chybí.
Co ještě chybí zdejším profesorům?
Mnohdy kultura projevu. Řada vyučujících má pocit, že když rozumí svému oboru a dělají vědeckou práci, že už se nemusí kultivovat v komunikaci, ve vztazích se studenty. Vždyť studenti jsou ale dospělí lidé, mnozí jsou zaujatí pro svůj obor. A právě to se v nich může nevhodnou komunikací utlumit.
25. listopadu 1998
