Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

V tvorbě malíře Milana Ressela nic nekončí, všechno zůstává

  9:04aktualizováno  9:04
V Alšově Jihočeské galerii v Českých Budějovicích končí výstava Něco se mění, něco zůstává, představující životní dílo Milana Ressela. Malíř úzkosti z modernity sáhl až do tvorby z 60. let, ale hlavně vystavil své obří kresby tužkou, znepokojivé a zažloutlé, tím však zralejší. V dobách krize Resselovy mlčenlivé prostory vidíme úplně jinak. Nově.

Pod kořeny lze najít celé civilizace. Ale mrtvé. Detail z obrazu Stromy, 1987 | foto: Rostislav MatulíkMF DNES

Byla by to skvělá filmová scéna, ale musí stačit jako úvod k recenzi: Před secesní pražskou vilou krátce po Listopadu postává žena. Angličanka. A také Židovka, vnučka ředitele banky, jejíž rodiče měli štěstí a prchli z protektorátu, prarodiče už ne. Zvoní a otevírá jí malíř. Ano, chápe, že se přijela podívat na dům rodiny. Pojďte dál. Také žena je sochařka, slibuje, že pošle katalogy, je moc ráda, že právě v tomhle domě žije umělec. (Mimochodem, také syn generála, který prchl v roce 1940 s rodinou rovněž do Anglie a velel pak dělostřelectvu Svobodovy armády.)

O několik let později: Malíř bloudí severním Londýnem, až nalézá dům. Poznal by ho i poslepu, vyrůstal v něm, když skončily nejhorší nálety i živoření v londýnském metru. Přichází majitel: Mohu vám nějak pomoci? Na tomhle dvorku jsem se naučil jezdit na kole, mohu nahlédnout? Well of course, do come in, pojďte dál…

Barokní hřmění v chrámu Modernity

Dvě události z posledních dvou desetiletí životní i umělecké cesty Milana Ressela potvrzují, co v roce 1972 postřehl Jindřich Chalupecký: "Klíčem k zvláštnosti jeho umění je jeho dětství v Anglii, v jeho paměti se hluboce vryly vzpomínky na velká bombardování Londýna…" Šesti, sedmi, osmiletý chlapec ve válečné metropoli ostře vnímal okolní zmar a bezpečně poznal bublavé zvuky německých raket V2, vybírajících si příští oběti. Budoucí plátna se rodila možná už ve chvíli, kdy narazil na anglické venkovské sídlo, stojící neporušeně na kraji obřího kráteru po letecké pumě. Zkáza uprostřed vyspělé a architektonicky "jiné" kultury se vryla do mysli dítěte jako zmatené barokní kázání, hřmící chrámem Modernity.

Milan Ressel

Milan Ressel Ressel se narodil 1. 12. 1934 v Ostravě. Uspořádal přes tři desítky samostatných výstav.

Po návratu domů s rodiči vystudoval vyšší umprumku a Akademii výtvarných umění (u profesorů Holého, Mináře a Součka). V 60. letech se jeho úzkostné pocity znásobené půldruhou dekádou komunistické potopy projevily informelními plátny, plnými napětí.

Milan Ressel

Město z roku 1966

Do archaizující podmalby zasazoval útržky novin či vrážel zkrvavělé předměty, a matrici asambláže pak zjemňoval tenkými črtami měst či postav. "Tak nějak vypadá posttraumatická duše pacienta, pokud se ji podaří uzdravit. Víc v lidských silách není," říká nad podobnými plátny můj přítel psychiatr.

Něco se tam děje, i když tam nikdo není

Milan Ressel

Abo Falio, komiksová záhada.

Iniciaci do Resselova díla jsem si odbyl jeho komiksy, které kreslil pro Ohníček a ABC na přelomu let 1970 a 1971. V článcích o výstavě se však již nedočteme, že obří svitek, který visí nad schody do suterénu, je komiksové veledílo Abo Falio, původně chystané Kájou Saudkem a dokončované Resselem. Mělo být prvním českým komiksovým importem na Západ, ale z plánů sešlo (viz recenze). Panely postrádají lettering, děj si už nikdo nepamatuje, ale mlčenlivé memento osmašedesátého i dnes dráždí. Stejně jako nesplněný slib, že na výstavě budou originály komiksů z ABC. Původní Thuvie z Ptarhu je již zřejmě nenávratně ztracena.

Daleko důležitější však je, že souběžně s komiksovou epizodou Ressel opouštěl malbu a vrhl mladistvou energii do velkoplošných kreseb, monumentálních vizí mlčenlivého světa bez lidí, nicméně s nepřehlédnutelnou stopou lidské aktivity. Děje se na nich něco zlého či nesprávného, i když hned nelze postihnout, co to je.

Výstava v AJG v tomto ohledu nabídla skvělou šanci postát zblízka před těmito megakresbami a dešifrovat či aspoň obdivovat jejich detaily, provedené s nesmírnou pečlivostí. Nejsou to monumenty pro první a souhrnný dojem, nejedná se o "zvětšené utopické ilustrace". Za vrstvou "estetiky divnosti" je třeba hledat baladu či příběh, který nevydává své tajemství snadno.

Milan Ressel

Tichá katastrofa. Dobývání Měsíce bilancoval v roce 1972 kresbou Měsíční modul.

Z měsíčního modulu teče sliz a létají odpadky, nikde žádný kosmonaut ani vlajka, jen neklidná tvář neznámé katastrofy. Je to snové a přitom realistické – a to tak úporně, že by se podle Resselových kreseb mohly stavět rakety, stroje či architektura. Střídmá sdělnost však neznamená, že obří díla nikomu nic neříkala. Komunisté při pohledu na ně křičeli: Jsi s námi, nebo s nimi? A když nakreslil v roce 1970 Formu, megakresbu znázorňující děsivou "pec na člověka", bylo jasné, co si myslí o normalizaci. Nadlouho pak zmizel z galerií a živil se jako restaurátor. Autor těchto řádků s napětím spěchal v mrazivých dnech roku 1989 do dejvické Galerie Vincence Kramáře, aby si ověřil, že Ressel nebyl "pohřben zaživa".

Milan Ressel: Forma (1970)

Forma z roku 1970 komunisty dost rozzuřila. Byla to politická věc, přiznává Ressel.

Ne, nedal si pokoj

Tou dobou, od počátku 80. let, už zase maloval, tuhu vystřídal olej, a právě cyklus Dráhy ukazoval, že si Ressel nedal pokoj a klidně maloval techniku sovětských turistů, natrvalo ubytovaných u nás. Jinak nebylo možné chápat rudá obrysová světla brutálního tanku. Byla to zvláštní doba. V pražských galeriích se začaly objevovat díla umělců, jako byli Mézl, Souček i Ressel, která ukazovala s notnou dávkou svobody, co si tvůrci myslí o českém hnití v perestrojkové fázi socialismu.

Milan Ressel: Dráhy III (1988)
Milan Ressel
Milan Ressel

Cyklus Dráhy z roku 1988 působí až příliš současně - gripeny, pandury, radar.

Jenomže dnes lze otevřené prostory cyklu Dráhy číst zase jinak: je tu americký radar, ruský tank se změnil na pandur, snová stíhačka bez vstupu do kabiny, rozežíraná neznámou houbou, je gripen, no a loď s balíky anonymních peněz míří k Monte Argentariu. Vnímání Resselových obrazů se mění. Ale i když inklinují k narativnosti a literárnosti, jsou lomené snem až k nepoznání. Pro významy se chodí do větší hloubky, než jen do povídek Bradburyho.

Milan Ressel

Z "montrealských" archívů vydoloval ironické portréty kolegů, například Theodora Pištěka.

Věcně vzato Resselovy obrazy opravdu vypadají jako útržky scénáře, jehož kontinuum neznáme, ale čím déle se jimi zabýváme, tím je nám podivněji. I tam, kde je bující vegetace, má člověk pocit, že potřebuje skafandr. Vakuum "vtahuje" do fiktivního děje. Jakýsi "Halliburton umělcovy fantazie", nenáviděná UNITED OIL na starších kresbách i nejnovějších malbách tahá pohonné hmoty rovnou z kořenů rostlin. Dělala to dávno před Irákem, jen si dnes hlídá trubky bezpilotním letounem.

Reprodukce takových děl nemohou být dosti sdělné, čímž nenarážím jen na několik vysloveně nezdařených ilustrací v katalogu AJG.

Když pokrok dohání umění

V posledních zhruba 15 letech se na Resselovy obrazy vrátili lidé, nahradili vrávorající roboty, ale netradiční spojování prvků trvá. I mezi lidmi však bývá pusto, jak ukazují scény jako vystřižené z pražského Anděla, kdy se anonymní dav hrne pod skleněnými kójemi železobetonových budov, v nichž se soukromé labyrinty liší jen barevnými odstíny celoplošných oken. Připomíná to cestu pana Hulota na výstavu, jenže kontinuita napříč dekádami je pro Resselovo dílo stále typičtější.

Milan Ressel

Takovou výstavu už mít nebudu, říká Ressel. Doufejme, že se mýlí.

Malíře potkalo to, na co si stěžoval počátkem tisíciletí Stanislaw Lem – vše, co vymyslel na příští staletí, se už uskutečnilo. Doba dostihla i malíře a srovnala s ním krok. Je to jistě také tím, že Ressel zůstal vzácně věrný sám sobě, i když byly časy, kdy se zdálo, že jeho umění není vůbec potřeba. On však úporně zkoumal motivy, na něž narazil možná zcela náhodně. Někdy v půli 70. let například zachytil Nepřátelskou krajinu plnou ostrých hrotů, a tu pak rozvinul do vzpomínek na dětství i bilance devětaosmdesátého roku, kdy z bludištních jehlanů zírají oprýskaní a již zcela nepotřební Stalinové či Leninové.

Porta Parabolica

V poslední době se na jeho plátnech objevuje motiv zrychlení. Na obrazech Malé nádraží i Něco se mění, něco zůstává (který dal název výstavě), dominuje parabolická křivka kolejí mizejících v "jinosvětě" či vesmíru, do nějž cestují lidé vybavení kulatými helmami bez skafandrů, uzavřeni v myslích do sebe a ignorující pustou scenérie nástupiště. Také moderní most, nedokončený (asi došly prachy), se v ladné křivce obrací směrem k nebi, ale také nikam. Název výstavy není optimistický, neslibuje zlepšení přes výměnu lidí, šancí a nadějí. To, co zůstává, je lidství, starý maják či svobodně poletující balónek, to, co končí, abruptně a nebezpečně, je most jménem Rychleji, Výše, Silněji.

Je možné, že Resselovo dílo v budoucnu teprve pochopíme. Za časů krize je nám však jeho znepokojování daleko bližší.

Autor:


Ondřej Vetchý: Kvůli filmu Po strništi bos jsem musel zhubnout a udělat si plešku





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Demonstrace na podporu ruské dívčí kapely Pussy Riot v Madridu (17. srpna 2012)
ZÁPISNÍK: Pussyriotismu zdar. Babiš nebo Zemanovci?

Dávka angažované poezie. Nápad na byznys s politickým deštěm. Hledání odpovědi na otázku: Kdo je horší? To jsou témata zápisníku "Minulý týden", který vychází...  celý článek

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve
ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V bublině žije i Václav Klaus. To jsou témata...  celý článek

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.
ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace Miroslavu Kalouskovi, to jsou témata...  celý článek

DUMREALIT
Nový obor podnikání - majitel nové pobočky

DUMREALIT
Praha, Jihočeský kraj, Jihomoravský kraj, Karlovarský kraj, Královéhradecký kraj, Liberecký kraj, Moravskoslezský kraj, Olomoucký kraj, Pardubický kraj, Plzeňský kraj, Středočeský kraj, Ústecký kraj, Kraj Vysočina, Zlínský kraj

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.