"Moje holčičky měly v tělocvičně žízeň! Alespoň teď jim dáme vodičku!" horečně vykřikuje muž v nažehleném černém saku, jeho pohled míří někam do dálky, ke štítům Kavkazu, a pak přece jen sklouzne pohledem k malým rakvím, které se mlčenliví hrobníci chystají spustit do země.
Už párkrát jsem ve válkách v různých částech světa měl pocit, že nahlížím za brány pekla. Nic takového jako bolest a hrůzu Beslanu jsem však ještě nezažil. Nikdy jsem neslyšel žádnou ženu tak křičet.
"Její vlasy byly jako vodopád, jako nádherný černý vodopád, a oni mi ji vzali!" sténá asi padesátiletá žena nad rakví a máchá fotografií své vnučky, osmileté Zariny Kunijevové.
Odpoví jí strašlivé zavytí desítek jejích sousedů, kteří při posledním loučení zaplnili ulici přímo u školy, jež se stala místem jednoho z nejstrašnějších teroristických činů nedávné historie.
Příbuzní se ji snaží posadit zpět nad židli, ona je však jedním máchnutím setřese, vzpíná ruce k nebi a křičí: "Našla jsem ji, zbyly z ní jen nohy, ale já ji poznala, poznala jsem svoji vnučku podle nohou! Ale vám bych ji neukázala, vám ne!" křičí dál na okolostojící a ulice u školy je znovu plné vzlyků.
Pak únavou padá k zemi, kousek od druhé rakve, v níž leží její dcera Albina. Obě zahynuly jen pár desítek metrů odsud, v tělocvičně, na jejíž podlaze se mísí voda z noční průtrže mračen, čerň sazí z požárů a okvětní lístky ze záplavy květin.
Ještě před týdnem obyčejná škola
Stovky a tisíce lidí proplouvají troskami školy, ještě před týdnem úplně obyčejné cihlové budovy v úplně obyčejném padesátitisícovém městě v trochu nudné rovině na úpatí Kavkazu.
Hrůzou a bolestí je dnes prosycená každé píď té školy, kterou změnilo pár pátečních hodin v ohořelé ruiny s hromadami cihel, hrstmi patron ze všech možných palných zbraní, cákanci krve na stěnách a dětskými botičkami, jež někdo pietně vyskládal podél zdi tělocvičny.
Jen tkaničky ruší tu pečlivou rovinu a symetrii - rozbíhají se do všech stranu černou vrstvou na dřevěné podlaze. Vstupte dovnitř a začnete se třást, přestanete na chvíli mluvit, na chvíli vnímat, jen budete nepřítomně hledět na tu řadu botiček a stařenky, které se nad nimi sklánějí, ale nemají už co říci, jejich slzy již dávno vyschly, tak tam jen stojí, jako by ty botičky byly oltářem.
Ta tělocvična je opravdu místem za branou pekelnou, a proto si ji nyní lidé přejí strhnout a na jejím místě postavit památník těm, kteří se nemohli bránit. Panuje zde klid, téměř naprosté ticho, i pláč je tichý, i vzlyky jsou tlumené, jako by se neslušelo rušit klid mihotavých svíček.
Všem už došly slzy
Ale jinak je Beslan městem vzlyků. Ať vyrazíte úhlednými ulicemi přízemních domků a malých zahrádek kterýmkoliv směrem, zahlédnete rakve a davy těch, kterým - jako těm dvěma babičkám nad cvičkami v tělocvičně - již došly slzy.
Rakve stojí v provizorních přístřešcích ve dvorech s vinnou révou, stojí na ulicích, hlídány tichou stráží desítek příbuzných, kteří mají ruce zaťaté v pěst a mlčí, stojí v tichých osamělých dvorech, kde i smuteční hosté jsou osamělí, neboť - řekl mi jeden z nich - přátelé pomáhají, ale člověk vždy nakonec zůstane jen sám sobě na pospas, sám ve své hrůze a osamění.
Pak - kolem druhé hodiny odpoledne - se Beslan dal do pohybu. Kolony aut se rozjely a pietní pomalost domácích obřadů se změnila v energickou jízdu tisíců vozů mířících za město, k ploše vedle starého hřbitova, kde po čtyři dny dnem i nocí hloubí bagry hroby.
Hrobníci v nich narychlo budují stěny z červených cihel, jejichž jedovatá barva podivně kontrastuje s šedí deštivé oblohy, šedí rozblácené louky i šedí oděvů smutečních hostí.
Největší pohřeb za poslední roky
Nejdříve tam bylo smutečních hostí jen pár, pak však louku pomalu přelila masa desítek tisíc lidí, kteří se přišli poklonit památce svých blízkých. "Jel jsem za příbuznými z daleka, jel jsem několik hodin. Chtěl jsem je vidět a být s nimi," řekl mi můj průvodce Soslan před největším pohřbem, jaký Kavkaz v posledních letech zažil.
Pak už jen mlčel a měl zaťaté pěsti, tak jako skoro všichni okolo. Po delší chvíli mi řekl: "Můj příbuzný ztratil dvě děti. Zbláznil se. Jen civí na jedno místo na stěně. Přestal mluvit."
Další a další procesí s rakvemi si razí cestu lidským mořem polozapadlým v bahně a míří k hrobům označeným prostou papírovou cedulí s narychlo naškrábaným jménem.
Po pláni horečně pobíhají hrobníci a přehazují lopatami hromady hlíny, najednou se odehrává deset i více pohřbů, rakve potažené červeným suknem mizí za kvílení, které se mi navždy vrylo hluboce do paměti, pod pár decimetry hlíny, štěrku a květin.
Zpovzdálí je vidět záplavu dřevěných křížů, které se v rukách zástupů komíhají jako lodě na moři. Udýchaný pop se skupinou kněží kličkuje po úzkých pěšinách mezi hroby, přeje mrtvým věčný život, ale zdá se, že i on je v úzkých a vypadá zoufale a provinile, neboť duchovní mají dodávat sílu, a teď je vidět, že on ji ztrácí s každým dalším hrobem, s každou další hroudou země hozenou na rakve, s dalším melodickým chorálem, který se rozléhá po pláni smutku.
"Miláčku můj, chlapečku můj, bude se ti tu dobře spinkat?" ptá se starostlivě asi třicetiletá žena a zdá se, v tu chvíli z ní sálá nekonečná bolest i nezničitelná síla. Sklání se nad otevřenou rakví, v níž leží její tříletý syn Georgij Dourov.
Sklání se nad ním a líbá ho na zjizvený obličej. Upravuje u jeho hlavy červené autíčko, které jej spolu s plyšovým medvídkem doprovází i v rakvi. "Bude se ti dobře spinkat?" ptá se znovu, tak jako by se ptala po večerním vyprávění pohádky, a pak láskyplně zakrývá jako tvář bílým suknem.
"Sejdeme se, zase se sejdeme, uvidíš," říká, naposledy se na něj usměje a podpírána svými blízkými se brodí bahnem zpět, k Beslanu, k prokletému městu.
