Jak jsme viděli v neděli v Soči po jednání Georga s Vladimirem (americký a ruský prezident se tak vzájemně oslovili na tiskové konferenci), "ruský svět" chce pořád přebudovat naši zemi k obrazu svému.
Ne, že by nás chtěl někdo okupovat, ale ani Američané v případě protiraketové obrany "ruský svět" neobcházejí. Naopak. A pokud se podaří dohody a zájmy všech stran prosadit, uvidíme v Brdech společně s Kunderou i tu maximální rozmanitost v minimálním prostoru.
Bude tam americký radar a má tam sídlit i česká posádka. Vše zmonitoruje nejenom natoidní Brusel, ale i ruská armáda, která v tomto vojenském prostoru měla před čtyřiceti lety uloženy jaderné hlavice. A aby to nebylo úplně jednoduché, dnes v jednom z bunkrů v Brdech leží i ostatky čtyř tisíc vojáků německého wehrmachtu, kteří padli za druhé světové války.
Dějiny nás v případě radaru jakoby dohánějí. Jednou z nejzávažnějších otázek současné české společnosti však je, zda se dohnat necháme.
To, co se odehrálo o víkendu v Soči, vůbec nepřipomíná dělení válečné kořisti v Jaltě, i když tato dvě černomořská střediska tak daleko od sebe nejsou. Jednalo se však opět i o nás. Sice tradičně bez nás, ale za stávající situace to bez nás a proti naší vůli už nepůjde. Tedy doufejme, že nepůjde.
Když se George Bush v červnu 2001 poprvé jako prezident potkal s Vladimirem Putinem, prohlásil, že mu "nahlédl do duše a věří mu". Těžko říci, zda Bush někdy četl Dostojevského, aby mohl skutečně hlouběji do ruské duše nahlédnout. Udělal to však v neděli za všechny ve funkci končící Putin.
Rusko, za pokyvování Ameriky, říká, že protiraketová obrana se má budovat globálně a že má být společná. Jenže o NATO Putin nemluvil. To nerada slyší Evropa. Pak Rusové dodávají, že touží být ve velení protiraketové obrany a že na amerických základnách v Česku a Polsku chtějí mít trvale své vojáky. To neslyší rádi Poláci a česká veřejnost. Naši politici říkají, že o nějaké ruské kontrole v Brdech máme vyjednávat. Amerika pak říká, že raketová obrana není namířena proti Rusku. To ráda slyší Moskva, stejně jako Berlín či Bratislava.
Co to znamená? Že o všem rozhodnou pouze Spojené státy a Rusko? To nepůjde. Tak jak to Moskva a Washington zařídí? Dozvíme se to někdy? Když ano, bude to pravda? A budeme nuceni k trvalé ruské přítomnosti v Brdech?
Od samého počátku, co se objevily informace o možnosti postavení americké základny v Česku, tuto myšlenku podporuji. Jsem přesvědčen, že to posílí bezpečnost země, která nemá žádné kapacity na případnou samostatnou obranu. Že nám momentálně nic nehrozí, jsou bláhové řeči. Budovat obranu, až budeme v ohrožení, je pozdě. Jenže místo jasné smlouvy s USA nastalo handrkování s NATO, s Evropskou unií, s Ruskem, se zelenými, oranžovými, rudými, brdskými. Výsledkem bude patvar v podobě kompromisu či vůbec nic.
Ale abychom vše nebrali tak smrtelně vážně. Polsko o víkendu zachvátilo menší šílenství. Ne kvůli Soči. I na internetové verzi váženého deníku Rzeczpospolita svítila v neděli před polednem jako první zpráva informace o tom, že Polák Robert Kubica vyhrál v Bahrajnu poprvé kvalifikaci v závodě formule 1. Na místě druhém byla zpráva Bush s Putinem… Takže Kundera měl opět pravdu: maximální rozmanitost v minimálním prostoru.