V kalné vodě říčky Banco stojí po pás desítky lidí a máchají prádlo, které pak rozvěšují na svodidla rychlostní silnice nebo rozkládají na trávu pod reklamní billboardy. Toto je prádelna Abidžanu, největšího města západoafrického státu Pobřeží slonoviny.
Proč mezi pradlenami převažují jednoznačně muži, ukazuje svalnatý muž v černém triku. Nejdříve velkou kostkou šedivého mýdla usilovně drhne pytle ze syntetického materiálu, div je neprotrhne. A pak s nimi vší silou mlátí o betonové základy mostku. Tak tady funguje ždímačka.
Proud se líně vleče, takže je ideálním semeništěm pro různé parazity, ale to pro pracanty ponořené ve vodě není důležité. Potřebují vydělat pár haléřů, aby vůbec přežili další den. V zápachu z nedaleké skládky dřou jako mezci, jedinou pauzu jim nabízí polední modlitba k Alláhovi.
Naprostá většina z nich sem přišla v naději na lepší život z vnitrozemského a velmi chudého státu Burkina Faso, kterému dominují muslimové. Paradoxně jsou natočeni ke kostelu, jehož věž je stočená jako papírový kornout a demonstruje podivný rozmar elit Pobřeží slonoviny dokazovat si svou vřelou katolickou víru co nejmodernějšími svatostánky.
Jedním z migrantů je chlapík v zašlém fotbalovém dresu argentinského útočníka Crespa. Kolik denně vydělá? "Je to různé, někdy 500, někdy 1 500 západoafrických franků," odpovídá. Tedy zhruba mezi 20 a 60 korunami.
Kde pere střední třída a kde lidé ze slumů
Práci si shání sám, každé odpoledne bouchá na dveře a nabízí své služby. Někteří lidé si od něj nechávají prát prádlo pravidelně. Nutno dodat, že je to prádelna pro střední třídu.
Zatímco velmi úzká vrstva bohatých má doma pračku nebo úkol vypořádat se se šatstvem svěří posluhovačce, obyvatelé chudých slumů si těch svých pár hadříků vyperou sami v dešťové vodě nachytané do kbelíků.
Automechanik Malik sedí nad pracanty v trenýrkách a pozoruje, jak se jeden z nich bez valného úspěchu snaží zbavit olejové skvrny na jeho tričku, které si před chvílí sundal. Počká, až po vymáchání na prudkém slunci uschne, někdo mu ho vyžehlí pomocí starodávné žehličky, a zase se v něm vrátí do zaměstnání.
"Podívej se tamhle dozadu, tam neperou, ale hledají zlato," ukazuje Malik na postavy v dálce. Banco přitom není zlatonosná řeka. Ale pramení ve stejnojmenném pralese, který přes kácení džungle v celém státě dokázal přežít v bezprostřední blízkosti Abidžanu. I proto má tok magickou moc a pověrčiví Afričané jezdí do pralesa provádět obětní rituály, které končí podříznutím kozy a vhozením šperků do proudu.
Moc už se ale rozhlížet nemohu, kolem mě se rozestaví čtveřice nedůvěryhodných chlapíků. Tvrdí, že jsou ochranka zajišťující, aby nikdo nerozkrádal sušící se oblečení. Pradláci klopí oči a mlčí, evidentně jim tito týpci nejsou po chuti. Chtějí ode mě 20 tisíc franků (800 Kč) jako "vstupné", které se údajně rozdělí mezi pracující. Nakonec to usmlouvám na desetinu. Bez placení evidentně odejít nelze.
Bankovka putuje do rukou těchto šibalů, kteří se přiživují na dřině desítek jiných lidí. Proč se máchat ve vodě? Těžit zlato se dá daleko efektivněji z kapes občasných bílých zvědavců, kteří se v prádelně Abidžanu zastaví.
