Nurkan Erpulat přišel jako student divadelní pedagogiky do Berlína v polovině devadesátých let a rychle se zapojil do divadelního dění berlínské off-scény. Vloni mu vynesla titul režisérský talent roku jeho inscenace Šílená krev (Verrücktes Blut). Nastudoval ji v berlínském „postmigrantském“ divadle Ballhaus Naunynstrasse. Hru napsal Erpulat spolu s dramaturgem Jensem Hilljem velmi volně na motivy filmu Den sukní, La Journée de la Jupe, francouzského režiséra Jeana-Paula Lilienfelda. Šílená krev byla - vedle Zimního putování Elfriede Jelinek - vyhlášena německou kritikou za hru roku 2011 a inscenována na dalších německých scénách. Mnoha cenami ověnčená inscenace Šílená krev byla vloni v Německu vybrána mezi deset nejúspěšnějších inscenací roku festivalem Theatertreffen. V Praze byla 5. března uvedena díky pozvání zdejší pobočky Goethe institutu.
Vaše Šílená krev teď bude hostovat v Praze. V Berlíně má již řadu měsíců naprosto kultovní pověst. Pojednává o situaci mladých školáků - migrantů a jejich vztahu k německé většinové společnosti. Klasické německé drama (Schillerovy Loupežníci a Úklady a láska – pozn. autorky) a německé písně tady fungují jako symbol příslušnosti k vládnoucí kultuře. Inscenace vznikla jako autorský text, ale existuje i v podobě divadelní hry, která se hraje už i jinde než na původní scéně Ballhausu Naunystrasse. Myslíte, že Šílená krev je typicky německé téma, nebo se dá přenést i do jiných kultur?
Jednu věc bych hned na začátku rád zdůraznil. Nejde o vztah mladistvých k většinové kultuře, ale o vztah středních, maloměšťáckých vrstev k těmto teenagerům. To je trik téhle hry. Jde o sedm mladých lidí a o jejich postoje. Všude se pořád dočítám, že jde o migranty. Ale primárně nejde o migranty, ale o pohled na ně; možná můžeme jít ještě dál: nejde vůbec o migranty, ale o všechny ty krásné a dobré myšlenky a náhledy na kulturu a vzdělání, které chce starší generace předat mladší, ale tahle generace o ně nemá zájem. Jde tedy o to, co a jak chci předat dál a co mám dělat, když o to není zájem. Ještě obecněji se dá říct, že jde o vztah vzdělanecké vrstvy k obyčejným lidem, k mase, která žije bez kulturního povědomí.
Café Atlantic v Berlíně Kreuzbergu
Takže považujete svou hru za sociálně kritickou studii bez ohledu na téma migrantství?
Víte, jako Turek pocházím v podstatě přesně z takové rodiny. Vtloukali do mě, že se kulturní ignoranti musí nutně „obracet na pravou víru“. Ale je to velký problém: co uděláme s touto masou lidí třeba na východě Turecka, která na to kašle a dál si žije ve svých zavedených kolejích a tradicích? Moje rodina patří k lidem, kteří jsou toho názoru, že se tyto vrstvy musejí přesvědčit donucením. To považují za pokrokové myšlení. První problém je, že existuje silná vrstva nevzdělanců, ale na něj navazuje hned druhý problém: jim to totiž vůbec nevadí. V naší hře je vzdělání reprezentováno třeba Schillerem, ale když to řeknu banálně, je to o to, že se lidé k nějaké aktivitě musejí donutit.
Podívejte se na historii Turecka, třeba založení republiky 1923. Myslíte si, že to většinové obyvatelstvo takhle chtělo? Vůbec ne! Nechtěl to nikdo, kromě zhruba patnáctiprocentní vrstvy intelektuálů. Ať se Atatürk stane klidně dalším vládcem, všechno je v pohodě, to byl většinový názor. Nedá se říct, že všechno dobré pochází z lidu, ne vždycky to tak dobře vyjde jako u sametové revoluce u vás v České republice. Na druhé straně, máme lidem předepisovat, kde mají hledat svoje štěstí?
Z inscenace Šílená krev
S Irákem jsme to udělali a podívejte se, jak to dopadlo. Ti pitomci si tam dál volí islamisty! To je ona představa, že přineseme do těchto zemí, a když to nepůjde jinak, tak násilím, náš pohled na demokracii, svobodné volby. A oni udělají tohle? Je to špatně? O to vlastně jde i v mé hře. Co se děje s těmito „primáty“, co chtějí všechno určovat. A je jedno, o jaký kosmos nebo mikrokosmos se jedná.
Když jsem chodil do školy, do normální státní školy, narážel jsem tam na ty samé problémy, jaké máme tady v Berlíně, a to zcela nezávisle na migrantském zázemí.
Každé téma má v různých společnostech různou pozici. Tady v Německu se diskutuje o tureckých vraždách za účelem záchrany cti rodiny, v Turecku je to téma pro Kurdy, tam všichni tvrdí, to my ne, vraždy ze cti dělají Kurdové. Mezi lety 2000 a 2007 jsem pracoval jako žurnalista a bylo pro mě zajímavé sledovat, jak se v Německu mediálně reaguje na vraždy v tureckých rodinách a na jiné násilné případy, které se v tu dobu začínali množit, například matka, která své tři zavražděné děti skladovala v ledničce.
NURKAN ERPULATNarodil se roku 1974. Divadelní režisér a pedagog pocházející z Turecka, nyní žije v Berlíně. Vystudoval herectví na Univerzitě 9. září v Izmiru a hrál v Turecku na několika divadlech. V roce 1998 přešel do Berlína a studoval divadelní pedagogiku na Univerzitě umění (Universität der Künste) a od roku 2003 také režii na Vysoké škole činoherního umění „Ernsta Busche“ (Hochschule für Schauspielkunst „Ernst Busch“). V letech 2007–2008 inscenoval v divadle Hebbel am Ufer v rámci festivalu „beyond belonging“ hry „faked“ podle předlohy Kerema Kurdoglu a vlastní autorskou hru napsanou spolu s dramaturgem Tunçayem Kulaoglu Věčnost – Seš homosexuál nebo Turek? (Jenseits – Bist du schwul oder bist du Türke?). Na základě těchto prací byl v roce 2008 přizván intendantkou Shermin Langhoff k založení postmigrantského divadla Ballhaus Naunynstrasse. Tam se věnuje autorským inscenacím – například Lö Bal Almanya (premiéra r. 2010) o historii tureckých přistěhovalců v Německu. Jeho dosud nejslavnější inscenací je Šílená krev (Verrücktes Blut, 2011). V současnosti je mj. režisérem Düsseldorfské činohry, kde inscenoval i u nás známou komedii Pan Kolpert Davida Gieselmanna. Pro festival Ruhrtrienalle adaptoval Kafkův Zámek. Vedle režie se věnuje divadelní pedagogice, spolu s mladými ochotníky vytvořil v Německém divadle v Berlíně autorskou inscenaci Clash (2011).  Přehlídka Theatertreffen 2011 - Nurkan Erpulat a Jens Hillje (volně podle filmu La journée de la jupe Jeana-Paula Lilienfelda): Šílená krev (Verrücktes Blut), režisér Nurkan Erpulat |
Ve hře Šílená krev jste zpracoval filmovou předlohu, ale zápletku jste kompletně přepracoval a proměnil. Za jakým účelem?
Předloha mi byla vlastně nadiktována (byla to práce na zakázku pro festival Ruhrtriennale, pozn. autorky). Ale zajímal mě výchozí bod filmu, situace z pistolí, z toho se dalo leccos vytěžit. Jinak je ten film vlastně melodrama, jde hlavně o učitelku, její suroví žáci jsou prostě takoví, nic se nezmění a na konci jsou tam dvě oběti. Tahle perspektiva mě nezajímala. Naše problémy třeba tady v Německu jsou zcela jiné. Jaké problémy mají teenageři z rodin migrantů? Třeba to, že se dívají na ženu jako na prostitutku. Ale mají taky mnohem existenciálnější problémy: nikde se nemůžou vyučit, neseženou místo, a to se týká zejména mužů, na které se tahle společnost dívá jako na potenciální vrahy. Nemůžou být ani nezaměstnaní, protože nemají vůbec žádné povolání. Zkoušejí nějak fungovat, ale společnost a rodina na ně vyvíjejí různé tlaky. Na všech těchto teenagerech se tahle společnost negativně podepsala.
Z inscenace Šílená krev
Na začátku naší inscenace jsme se rozhodli posbírat všechna klišé o mladé generaci dětí migrantů. Je to třeba ta úvodní pohybová choreografie. Udělali jsme si seznam, devadesát procent všech klišé se týká mužů, chovají se machisticky, sexisticky napadají ženy, vraždí ze cti atd. U žen je zase problém, že jsou společností vnímány jako oběti, které nerebelují. Tahle společnost se taky proto více stará o dívky, máme tady v Berlíně tolik sociálních projektů na podporu dívek, že už je problém vůbec pro ně najít dost účastnic.
Když jsem tu inscenaci viděla poprvé, rušila mě scéna, kdy se vlastně neví, co udělat s pistolí. Podruhé, možná ta scéna byla hrána trochu jinak, mi to připadalo jako adekvátní odpověď na velmi neuspokojivou situaci těchto lidí, vlastně není pořádně jasné, kdo má koho vinit, situace s neustálým předáváním pistole je čím dál turbulentnější a grotesknější. Je groteska jednou z možných odpovědí na debaty o migrantství?
Ano, ale jde hlavně o to, klást precizní politické otázky, dělám, jako kdybych vykládal příběh, ale nejde o příběh, ale jde o způsob jeho zpracování.
Z inscenace Šílená krev
Má tedy vaše divadlo politické zacílení?
Politické divadlo je to hlavně obsahově. Nerad bych se vracel k zaprášeným metodám takového Piscatora. Každé dobré divadlo je obsahově politické, jenom takové mě zajímá. Na divadle má mít všechno politickou dimenzi, když třeba řeknete, že každé čtvrté dítě je sexuálně zneužíváno, je to politická výpověď. Důležité je, že se prezentují určité ideály, nikoliv ideologie. Když se na divadle chováme ideologicky, něco urputně bráníme, i když by to byla třeba demokracie, pak je to problém. Divadlo má hlavně klást otázky, a to velmi precizně.
Může mít tedy podle vás divadlo konkrétní dopad na naši realitu, na život ve společnosti?
Jistě, ale nemůžeme čekat nějaké okamžité výsledky. Divadlo je dlouhodobý proces, ale jeho myšlenky také dlouho přetrvávají.
Sarrazin
Vaše Šílená krev vznikla sice ještě před vydáním hojně diskutované knihy bývalého berlínského senátora Thila Sarrazina Deutschland schafft sich ab (Německo se samo likviduje), kde Sarrazin analyzuje negativní vliv přistěhovalců zejména z muslimských zemí na německou kulturu a hospodářství, ale musím se přesto na ni zeptat. Tato kniha vyšla i v českém překladu, jehož název ještě stupňuje originál, česká verze knihy má název Německo páchá sebevraždu, vyšla v renomovaném nakladatelství Akademia a na obálce je Sarrazin označen za „jednoho z nejvýraznějších německých politických myslitelů současné doby“. Pro mě byla první scéna vaší inscenace přímou ilustrací Sarrazinových klišovitých výpadů proti migrantům. Sedm herců stojí na forbíně, tváří se zarputile, dělá násilnické grimasy, plive a hrozí publiku. Stojí to pro vás v tomto kontextu nebo jsou všechna ta sarrazinovská přirovnání spíše zavádějící?
Tahle inscenace není žádným přímým odkazem na Sarrazina. Ta kniha vyšla v Německu vloni 30. srpna, moje hra měla v září premiéru, zkoušky probíhaly nezávisle, takhle rychle divadlo nereaguje. Sarrazinovy myšlenky ale nejsou nové, tahle kritika migrantů je tady už dlouho, mají dělat tohle a tohle zase ne, nosit šátek radši nemají atd. Německá společnost, která přes čtyřicet let tuto problematiku ignorovala, chce změnit všechno ze dne na den. To nejde. Svědčí to taky o velmi křečovitém vztahu německé společnosti k menšinám. Pokoušet se něco řešit, to je tady zcela nový přístup. Před dvěma lety byla dokonce zavedena nová cena – integrační Bambi.
Z inscenace Šílená krev
To je fakt a dá se to dobře doložit na historii dobové rétoriky „staré“ německé Spolkové republiky. Všichni si dlouho představovali, že si to tady gastarbajtři odpracují a pak se vrátí domů i se všemi svými dětmi a problémy. Ale zpět k Sarrazinovi, tahle kniha pak hrála centrální roli v jiné vaší inscenaci s názvem Clash, která vznikla jako autorské divadlo v rámci projektu Junges Deutsches Theater (pedagogický projekt berlínského Německého divadla pro mladé ochotníky - pozn. autorky). 16 teenagerů – ochotníků vybraných v konkurzu - na scéně objasňuje svůj přístup k pojmu integrace, to vše se zohledněním Sarrazinových vizí. Ve hře se ony hrozivé Sarrazinovy předpovědi potvrdí, z lidí se stávají opice (hra kombinuje Sarrazinovu knihu s filmem Planeta opic - pozn. aut.) a Německo je zcela v rukou bývalých migrantů.
Bylo to taky trochu proto, že mi pořád tu knihu předhazovali v souvislosti se Šílenou krví a já musel pořád vysvětlovat, že tři dny před premiérou se na tohle reagovat nedá. Ale máme tady různé tendence, je i několik Turků, kteří se Sarrazinem souhlasí. Pro mě jsou to fašistoidní myšlenky. Tu knihu jsem nějakou dobu ignoroval, ale pak jsem si ji skutečně přečetl. Nejsou v ní ale jenom drsné názory na migranty, je to mnohem víc než jen tohle, kniha velmi pochybně poučuje o etnikách a národnostech, ale nenapadá jenom migranty, ale třeba i ženy-akademičky, které nemají děti, negativně mluví Sarrazin o matkách-samoživitelkách nebo třeba i o důchodcích, kterých prý má Německo moc.
Ale ve vaší hře jste vytvořil něco jako science fiction na základě Sarrazinových prognóz.
Ta inscenace, to byl dlouhý proces, čtyři měsíce jsme zkoušeli. Původně jsme chtěli dělat něco o náboženství, ale zjistili jsme, že to účastníky projektu moc nezajímá. Paralelně jsem zrovna četl tu knihu, a zjistil, že je to vlastně satira, hlavně 9. kapitola, na tu se podívejte, tam je popsaná třeba situace ve Frankfurtu roku 2010 a za dalších sto let, Sarrazin divoce fantazíruje a vypráví, že v roce 2013 se bude konat pumový atentát v ZOO, pak zase, že ve Výmaru bude zvolen starosta s tureckými kořeny, přijde hospodářská krize, během ní znovu vyhoří ona památná výmarská knihovna a starosta rozhodne, že místo knih tam přijde mešita. Tahle kniha je velmi vzdálená seriózním analýzám, to jsou historky k táboráku pro zabedněnce. Proto se vážně divím, když jste zmínila, v jakém kontextu vyšel Sarrazin v Česku.
Z inscenace Šílená krev
Možná jste o tom slyšel. Český performer Martin Zet chce v rámci boje proti Sarrazinvým názorům na letošním Berlínském Bienalle kompostovat Sarrazinovu knihu a vyzval občany ke sbírce. V Německu byl ostře kritizován v kontextu nacistického pálení knih. Co si o takovém protestu myslíte vy?
Pro mě je to OK. Vadí mi pocit, co ta kritika vyvolává, totiž: že člověk takový názor ani nesmí říct. Myslím, že by se ty knihy klidně mohly zničit. Nemám pocit, že by Sarrazinova kniha vyvolala nějakou potřebnou diskuzi. Taková diskuze, na rozumnější bázi, tady přece už byla. Bylo tady dost opravdu vědeckých studií. Sarrazin z toho udělal jenom velmi primitivně populistické téma. Zetova akce na tu knihu upozorňuje, a to je dobře. Umělec si tohle přece může dovolit.
Zetovi bylo vytýkáno právě tohle, že chce vyvolat skandál, aby na sebe upozornil.
To je přece v pořádku, tohle smějí umělci dělat, pracovat s elementy jako provokace. Umělec není politik. To se mi stává i na divadle, že se mě lidi ptají, jaké je tedy řešení toho a toho problému? Ale já to řešení nemám. Umění si neustále pohrává s emocemi, producírováním sebe sama.
Z inscenace Šílená krev
Jak je to vlastně v Berlíně s tureckou komunitou a divadlem. Matthias Lilienthal (nynější intendant divadla Hebbel am Ufer – pozn. autorky) kdysi vykládal, že byl ve starém divadle Hebbel am Ufer na hostování tureckého divadla a ačkoliv to bylo v Kreuzbergu, nikdo ze zdejších Turků neseděl v hledišti. Když pak přišel do toho samého divadla jako intendant, bylo jednou z jeho priorit zapojit tam všechny berlínské menšiny. Vás tehdy taky přizval na festival „beyond belonging“. Když jste tam dělal svoje inscenace jako Jenseits nebo Fake, přišli na to i Turci?
Ale jo, přišli. Tehdy i teď, když hrajeme v Ballhausu. Tam chodí zhruba dvacet procent migrantů, když to vezmeme demograficky. Klidně by mohlo chodit i víc. Ale divadlo není nějaký trh nebo produkt, který pro někoho připravujeme – když děláme divadlo pro Turky, tak teda ať přijdou Turci. Takhle to nefunguje. Když je to dobré, tak lidi přijdou. Divadlo je, řečeno se Shakespearem, zrcadlem naší společnosti.
Ale to, že se německé divadlo moc nezajímalo o migranty pak přece vedlo k založení divadla Ballhaus Naunynstrasse, kde jste patřil k zakládajícím umělcům, spolu s intendantkou Shermin Langhoff. Tohle divadlo se chce přímo orientoval na postmigrantská témata.
Shermin je od filmu a v letech 2005 a 2006 organizovala v divadle Hebbel am Ufer zmíněný festival „beyond belonging“. Naše divadlo je vlastně pokračováním této práce. Zjistili jsme, že do té doby činoherní divadlo nereflektovalo kulturní rozmanitost téhle společnosti, už třeba s tancem nebo s operou to bylo jinak. Jsou samozřejmě výjimky, třeba Theater an der Ruhr díky tomu, že tam pracuje Roberto Ciulli, ale i jiní. Co bylo důležité, začít vykládat reálné příběhy reálných lidí, to do nás vtloukal Lilienthal v Hebbelu. Takovou estetiku tam provozuje spousta skupin, třeba Rimini Protokoll. V tomhle konceptu pokračujeme v Ballhausu.
V divadle Ballhaus Naunynstrasse jste pak inscenoval svou autorskou hru Lö Bal Almanya, která na základě koláže z autentických dokumentů (například z proslovů někdejšího kancléře Helmuta Kohla – pozn. autorky) vykládá historii tureckých gastarbajtrů od padesátých let až dodnes.
Lö Bal je moje srdeční záležitost. Lidi u toho brečeli. Je to ale estetičtější záležitost než třeba Šílená krev.
Z inscenace Šílená krev
U vás hraje důležitou roli hudba a choreografie. Kritika vás často srovnává třeba s proslulým režisérem Marthalerem? Ovlivnil vás?
Jistě, já jsem velký fanoušek Marthalera. Ale jsem vlastně konzervativní režisér, nechci, aby na inscenaci bylo hned poznat, kdo ji dělal. Nejdůležitější je pro mě práce s herci. Jde o látku, jak chci co vykládat, jakými estetickými prostředky, něco, co se mě týká, nebo co mě třeba rozčiluje.
Jste vlastně původním vzděláním herec. Do Berlína jste přišel studovat divadelní pedagogiku. Na Vysoké škole činoherního umění Ernsta Busche jste prý byl prvním studentem režie z Turecka. Jakou roli to hrálo?
Všichni nějak vycházeli z toho, že budu inscenovat jinak, ať to znamená cokoli. Mně to spíš vadilo, ty věčné otázky, jak by to asi dělal Turek?
S tím si vlastně pohráváte i ve své inscenaci Jenseist – bist du Schwul oder bist du Türke (Věčnost – jsi homosexuál nebo Turek?). Tam stojí dva Turci – homosexuálové před nebeskou branou, což může být chápáno i jako imigrační úřad, a mají zaškrtnout jen jednu kolonku – homosexuál, anebo Turek, obojí nejde.
Tak to je, individuální řešení nejsou, máme pouze tento, anebo tamten sektor.
Z inscenace Šílená krev
Musí se podle vás v Německu každý profilovat nějakou národní identitou, aby byl nějak zařaditelný?
To určitě, ale u inscenování Jenseits jsem pochopil, že svou identitu nikdo ignorovat nemůže. Pochopil jsem, že to tady má svou polaritu, že jsem Turek.
Od minulé sezóny jste zaměstnaný jako režisér v Düsseldorfu, tam jste inscenoval Pana Kolperta, deset let starou komedii Davida Gieselmanna, to není žádný aktuální zeitštyk. Teď budete mít ve vídeňském Volkstheateru premiéru Gorkého hry Děti slunce. Hodláte přejít na jiná témata než je postmigrantské divadlo?
Na tuhle sezónu jsem si přál, abych nemusel vymýšlet nějakou hru, ale dělal hotové texty. Začal jsem sice Kafkovým Zámkem, který jsem adaptoval pro scénu, ale pak dělám divadelní hry. Jsem rád, že si teď můžu vybrat, co budu dělat. Ale zase mě kritizovali, proč jsem neuděl Pana K. jako migranta, když se to nabízelo. Tomu se směju. To jsou prostě média. Když byla Šílená krev vybrána za inscenaci roku, stal jsem se zároveň režisérských talentem roku. Ale média z toho za chvíli udělala režiséra roku, a tak to šlo dál. Pak už jsem byl označován za hvězdu postmigrantského divadla. Naposledy jsem se s hrůzou dočetl v jednom curyšském deníku, že jsem superstar divadelní scény. Je to všechno hrozně nafouklé. Já jsem toho přece ještě moc neudělal. Inscenoval jsem na pár malých scénách, nedělal jsem žádné obří inscenace na Salcburských slavnostech nebo něco podobného; jak tedy přišli na to, že jsem superstar? Já si prostě jen jdu svou cestou. A postoupil jsem z divadla o sto místech do divadla s dvěma stovkami míst. Protože jsem Turek, vnímají mě všichni příliš extrémně. Turek a režisér, to je něco! (smích)
