"Velikost populace zatím není známá. Máme geneticky potvrzeno několik kusů v Národním parku Thayatal," uvedl Martin Valášek ze správy Národního parku Podyjí. Podyjí a Thayatal dělí prakticky jen řeka Dyje a je tedy pravděpodobné, že kočka žije i na Moravě.
"Nemůžeme ale ani říct, jestli to jsou migrační kusy, nebo stálí obyvatelé," uvedl Valášek.
Kočky divoké se v rakouském Thayatalu vyskytují od roku 2007. "Jelikož byl tento druh už desetiletí považován za vyhynulý a ztracený, vzbudil první důkaz výskytu kočky divoké velkou pozornost," uvedla spolupracovnice projektu "Kočka divoká" Birgit Gruber.
V roce 2008 byl výskyt tohoto zvířete znovu potvrzen a aktuální výsledky poslední genetické analýzy výzkumného ústavu v Senckenbergu výskyt kočky divoké v Národním parku Thayatal potvrdil i v roce 2009.
Kočky v parku se třou o kolík
Její přítomnost se v Podyjí i v rakouském parku zkoumá pomocí nahrubo opracovaných dřevěných kolíků, které jsou potřeny výtažkem z kozlíku lékařského. Kočky jeho vůni podle zoologů milují a o kolíky se třou.
Chlupy, které se na nich zachytí, pak přírodovědci pravidelně sbírají a geneticky analyzují.
Vůně kozlíku ovšem láká jak kočky divoké, tak i domácí. "U nás jsme měli vždycky jen vzorky chlupů domácích koček. Kočku divokou zatím potvrzenou nemáme," konstatoval Valášek.
Podle něho jsou sice i zde zaznamenána některá její pozorování, ale vzhledem k podobnosti s kočkou domácí to nelze brát jako nezvratný důkaz jejího stálého výskytu na jihu Moravy.
Kočka divoká je proti kočce domácí zavalitější a má kratší ocas. Srst má delší, zbarvení méně výrazné a konec ocasu je černý. Původní populace byla v Čechách vyhubena na přelomu osmnáctého a devatenáctého století.
Později se občas objevili pouze zatoulaní jedinci neznámého původu. V 70. letech minulého století se ji pak přírodovědci pokusili vysadit na Šumavě, ale neuspěli.
Nynější důkazy o výskytu kočky divoké se množí i v dalších oblastech východního Rakouska.