Odcházíte do penze pouze s dárkovým košem. Nemrzí vás to?
Nechci, aby to vypadalo, že si o něco říkám. Nepočítal jsem s tím, že něco dostanu, u horské to nikdy nebylo. Ale nastolila se tím otázka, která je na místě. Kolegové hasiči, policisté nebo vojáci výsluhu dostávají, a já jim nezávidím, oni si to zaslouží. Horská ani pozemní záchranka ne a to je nespravedlivé a mělo by se to srovnat. Já už nic nedostanu, boxuju za kolegy, kteří půjdou do důchodu později.
Jste velkým kritikem chybějící legislativy o Horské službě. V zákoně se o ní první zmínka objevila až k 1. lednu 2010.
Zákon o Horské službě už před rokem 1989 předkládal kolega náčelník oblasti Krkonoš Koldovský, já v tom pokračoval po roce 1990 jako český republikový náčelník. Povedlo se mi ho dotáhnout až do druhého čtení, ale pak přišly volby a návrh šel ze stolu a nikdo už se o něj nezajímal. Až teď vyšel ten přílepek k zákonu o civilnímu letectví. - čtěte Horská služba má konečně svůj zákon, lidé změny nepocítí
Co jste zkoušel prosadit?
Byl by to zákon o Horské službě - co je, co dělá a jaké má postavení, pravomoci na kopci. Horská služba může jen doporučit. I když je něco životu nebezpečné, nemůžeme to zakázat. Ale pozor, my nechceme být policajti, honit lidi, dávat pokuty.
Vzpomenete si na konkrétní případ, kdy jste chtěli v zájmu ochrany zdraví zakázat někam vstup?
Extrémní případ se mi stal asi před 15 lety na Klínovci. Mrholilo, mrzlo tak, že ani na mírné sjezdovce se nedalo lyžovat. Už půl hodiny po zapnutí vleků se zranili dva lidi. Jeden kluk vylítnul z kopce do lesa, těžce se zranil. Další, německý turista, uklouzl a po zádech letěl sjezdovkou dolů, způsobil si vnitřní zranění a polámal si žebra. A já jsem nemohl říct vlekaři: Zastavte to, je to životu nebezpečné. Jen jsem mu to mohl doporučit, ale on se na mě koukal, že kvůli mně přijde o peníze.
Varoval jsem lidi, chtěli mě za to žalovat
Jak jste tuto situaci vyřešili?
My jsme jim ty lidi vyháněli. Informace se navíc dostala do místního rádia. A došlo to tak daleko, že mě šéf areálu chtěl žalovat, že jsem je za ten den připravil o 80 tisíc korun. Řekl jsem mu, že do toho pochopitelně jdu. Nic se samozřejmě nestalo, ale bylo to opravdu extrémní. Ten den bylo hodně úrazů, peníze pro ně byly přednější než zdraví lidí.
Horská služba zachraňuje lidi přes 75 let. Proč trvalo tak dlouho, než našla alespoň základní ukotvení v zákoně?
Je to politická nevůle. Já jsem to při předkládání zákona podcenil, neměl to ošetřené napříč politickým spektrem. O řadě věcí rozhodují lidi, kteří tomu vůbec nerozumí a ani si k tomu nic nezjistí.
Už kolikrát mě napadlo, proč nemá Horská služba jedno číslo, stejně jako záchranka, police, hasiči?
Ne každého napadne při nákupu permanentky uložit si do mobilu číslo na místní službu. Žádali jsme o to operátory a jednali o něm. Ale pak vzniklo evropské číslo pro mimořádné události 112 a tím se to vyřešilo. Dnes už nás přes něj řada lidí z terénu volá.
Změnilo se za posledních 20 let hodně chování lidí, kteří žijí na horách?
Když dnes přijdete na vrcholovou boudu a bude vám zle, budete podchlazený, zraněný, tak vám správce přiklepne dveře před nosem. Dnes už na horách nejsou boudaři jako byli dřív, kteří vám uvařili čaj a nechali přespat. Teď je tu kupa zlatokopů z měst, na jejichž morálku už nejde působit. Chataři už tu nejsou.
Na Božím Daru strávil Rudolf Chlad téměř celý život. U Horské služby tu pracoval 38 let.
Před lety jste kandidoval za Českou stranu národně sociální, nyní jste v TOP 09. Co vás táhne k politice?
Nikdy jsem se moc neangažoval, ale za ČSNS jsem kandidoval kvůli tátovi, který byl jejich předseda. Byla to chyba a řekl jsem si, že už do toho nikdy nepůjdu. Až teď mě oslovil kníže (Karel Schwarzenberg), mám navíc čas. Nechci, aby republika skončila krachem.
Budete dál pokračovat v nápravě legislativy o horské službě?
Když bude potřeba a chuť, tak velice rád. Mám všechno schované. Teď se blíží volby a budu tuto myšlenku když ne iniciovat, tak podporovat. Už navíc vím, že ten zákon nemůžu pojímat tak ze široka. Nemůžu například něco přikazovat třetímu subjektu. Chtěl jsem, aby se provozovatelé vleků podíleli svými výdělky na financování horské služby, jako to je ve Finsku.
Krušné hory jsou zase krásné
Také mi nepřijde fér, aby podnikatelé vydělávající na horách, záchranáře jen využívali.
Není to dobře. Z hor mají zisk vlekaři, hospodští, obce. A horskou platí jen stát, ani ne pojišťovna. Jsou ale cesty, jak to udělat, aby se za úkony Horské služby platilo. Ta dvacetikoruna nikoho nezabije, když mají lidi na oblečení za dvacet tisíc. Tím bychom státu ulehčili o miliony korun. - čtěte 5 500 úrazů na našich sjezdovkách. Desatero bezpečnosti může pomoci
Automobilové závody jsou velkou vášní Rudolfa Chlada a jeho manželky Dagmar. Několikrát vyhráli mistrovství republiky.
Horská služba v Krušných horách byla v porovnání s vašimi kolegy třeba z Krkonoš popelkou. Jak si to vysvětlujete?
To se táhne už z minulosti, od komunistů, kdy byl krajský úřad (Krajský Národní výbor) v Plzni. A papaláši všechny peníze cpali na Šumavu, kam to mají kousek. V té době také měly Krušné hory hrozné lesy, stromy umíraly nastojato, nikoho to sem moc nelákalo. Ale teď už tu je les nádherný, příroda je o moc lepší. Lidi už si toho všimli, že je to tu mnohde hezčí než na Šumavě.
Kdyby žena proti práci u horské protestovala, bůh ví...
Co vás přivedlo k Horské službě?
Když mě rodiče učili lyžovat, závodil jsem. Když jsem potom dělal projektanta, strašně mě štvalo při pohledu z okna na zasněžený Klínovec, že dělám čáry do papíru a nejsem na kopci.
Ale zlomové bylo zranění mého dlouholetého kamaráda při jedné jízdě šusem. Já jsem ho našel v lese s poraněnou páteří, zavolal jsem horskou a pomáhal při transportu tehdy ještě na kanadských saních, skútry ještě nebyly. I díky tomuto našemu šetrnému zacházení, ten kluk dnes hraje volejbal.
Když jsem viděl všechny tyto souvislosti, opustil jsem rýsovací prkno a šel dělat to, v čem jsem viděl větší smysl. Pomohlo mi, že manželka také jezdila na lyže a neměla nic proti tomu, že jsme druhý den po svatbě jen s ruksakem odešli sem na Boží dar. Kdyby dupala, protestovala, tak bůh ví.
Kdy vám opravdu šlo o život?
To nebylo tady v Krušných horách, ale v Nízkých Tatrách, když jsme je - kluci z horský - přecházeli. Přišla mlha, vichřice, dvacet pod nulou. Přes den bylo krásně. Ocitli jsme se na hřebeni, pod námi lavinové svahy, nevěděli jsme přesně, kde jsme. Nemohli jsme jít dál ani náhodou. Byli jsme oblečení jen na přechod. Tak jsme si sedli, přitulili k sobě a čekali v té vánici. To jsem si říkal, že asi přišel konec. Přečkali jsme to, ráno jsme došli na Chopok, ale bylo to hodně tvrdé.
Čemu dalšímu se v penzi chcete věnovat?
Celou dobu jsem ve službě řadu věcí potlačil, například rodinu. Manželka byla věčně s dětmi sama. Na koníčky také moc času nebylo. Na běžky nebo skialpy jsem se moc nedostal. Teď v zimě s manželkou chodíme denně. V létě jezdíme na horských kolech. Cestujeme od Šumavy po Slovensko, kde to máme rádi. Se dvěma vnučkami je také prča. Dřív jsme také jezdili automobilové soutěže, dokonce jsme několikrát vyhráli i mistrovství republiky, pořád si zablbneme. Zájem je i o moje přednášky pro školy i veřejnost.
