Izraelské vedení si přitom stále počíná, jako by bylo ve válce s vnějším nepřítelem. A ačkoli má drastickou výhodu zbrojní převahy, uplynulé týdny a měsíce dokázaly, že čím více se pokouší Palestince rozdrtit silou, tím menší výsledky to přináší. Akce na rozprášení teroristické infrastruktury plodí jen delší zástup sebevražedných útočníků.
Zatímco ještě před několika měsíci se rekrutovali z nejradikálnějších islamistických kruhů, dnes už nejsou výjimkou ženy středoškolačky nebo rozzlobení mladíci ze středních vrstev.
Co dělají pro mír Palestinci a Arabové? Pouze o něm mluví. Arafat si stále počíná, jako by měl za zády silnou frontu arabských spojenců. Bejrútský summit ukázal, jak je vlastně slabá a nemohoucí.
Jednání málem skončilo fraškou. Závěrečný dokument sice přijal saúdský mírový plán, souběžně však byli Palestinci vyzváni k dalšímu ozbrojenému odporu.
Izraelci i Palestinci se mezitím svorně utápějí v mediálním zápasu, aby přesvědčili svět o tom, že jeden střílí na sanitky a druhý je naopak zneužívá k útokům. To je slepá ulička.
USA pak předvádějí značně neprůhlednou diplomacii. Prezident Bush jako první před časem hovořil o nutnosti vzniku palestinského státu, v praxi se však nic pro jeho ustavení neudělalo.
Amerika ztratila důvěru Arabů, což pro ni v konečném důsledku bude znamenat vážnou překážku v protiteroristickém zápasu. Neschopnost poradit si s izraelsko-palestinským konfliktem navíc může paradoxně vést k další vlně teroristických útoků, které mohou být namířeny nejen proti izraelským a americkým, ale i další západním cílům. Kdekoli, kde se naskytne příležitost.
