Základní příčinou tohoto neklidu je Tahír Kadrí, muslimský duchovní původem z Toronta, který počátkem prosince přicestoval do Láhauru. O deset dní později oslovil mamutí veřejné shromáždění u památníku Minar-e-Pakistan, kde o rok dříve odstartoval bývalý hráč kriketu a současný politik Imrán Chán „politické tsunami“, jak to on sám nepříliš příhodně nazval.
Kadrí dal vládě v Islámábádu dvacetidenní ultimátům na to, aby očistila politický systém od přebujelé korupce, znovu ustavila volební komisi a jmenovala udržovací správu, která bude dohlížet na blížící se hlasování. Mezi udržovacími správci by podle něj měli figurovat technokraté, vysloužilí vojenští důstojníci a soudci – a v úřadu by směli setrvat déle než ústavně povolených devadesát dní. Pokud prý vláda tyto kroky nepodnikne, zorganizuje Kadrí milionový pochod na hlavní město.
A jde se!
Když vláda neuposlechla, vydalo se padesát tisíc lidí po slavné Grand Trunk Road do Islámábádu – třísetkilometrovou trasu urazilo za 36 hodin. Kadrí opakovaně pronášel k členům pochodu projevy, v nichž se nerozpakoval směšovat politické metafory a označit se za novodobého Mao Ce-tunga na cestě, která rozpoutá džihád, očistí systém a zahájí jakousi pákistánskou verzi arabského jara.
Desátého ledna, zatímco Kadrí plánoval svůj pochod, zaútočili dva sebevražední atentátníci, vyslaní zakázanou skupinou sunnitských extremistů Laškare džhangvi, na komunitu hazárských šíitů v Kvétě a zabili téměř sto lidí. Hazárové reagovali na útok tím, že učinili z výroby rakví pro mrtvé symbol protestu. Všechny oběti seřadili na ulici Alamdár, která vede přes šíitskou komunitu ve městě, a odmítli je pohřbít, dokud vláda nepropustí neschopné a zkorumpované místní představitele v čele s tamním navábem, který trávil víc času v zahraničí nebo v Islámábádu než v hlavním městě provincie. Vláda podlehla, odvolala předsedu rady ministrů a jeho kabinet, a vložila tak problémovou provincii do péče provinčního guvernéra.
Ven, a zase zpátky
O pět dní později nařídil vždy aktivní Nejvyšší soud Pákistánu zatčení premiéra Rádži Parvíze Ašrafa a šestnácti dalších vysokých vládních činitelů za údajnou účast na takzvaném „případu energetických pronájmů“. Ten se datuje do období let 2008-2011, kdy Ašraf jako tehdejší ministr vodohospodářství a energetiky dohlížel na velké kontrakty na pronájem generátorů potřebných ke zmírnění nedostatku energie, kvůli němuž přicházela pákistánská ekonomika až o pět procent HDP.
Několik zpráv v tištěných a elektronických médiích tehdy naznačilo, že uzavírání kontraktů Ašrafovým ministerstvem provázela korupce. Ministerstvo financí oslovilo Asijskou rozvojovou banku (ADB), která potvrdila, že ze smluv unikl velký objem peněz a řada pronajatých generátorů vyrábí mnohem méně energie, než bylo přislíbeno. Nejvyšší soud vzal nálezy ADB na vědomí a zahájil řízení proti Ašrafovi a dalším vysoce postaveným činitelům včetně několika úředníků ministerstva financí. Ašraf z kabinetu odstoupil, avšak později se do něj vrátil jako premiér.
Recept byl nalazen
V dřívějších dobách by i krize mnohem menší intenzity vyvolaly vpád armády na politickou scénu, jak se stalo v letech 1958, 1969, 1977 a 1999. Od získání nezávislosti země v roce 1947 koneckonců armáda v Pákistánu vládla celkem 33 let.
Tentokrát ovšem vojáci zůstali v kasárnách, a to z jednoduchého důvodu: probuzené obyvatelstvo, aktivní občanská společnost a svobodná a pulzující média by další armádní zásah do politiky nestrpěly. Po téměř pěti letech demokratické vlády je Pákistán na cestě k vytvoření trvalého zastupitelského politického uspořádání. Ten sice nevedl ke vzniku čisté a efektivní vlády, ale lidé zjevně nacházejí značnou útěchu v přesvědčení, že prostřednictvím vzájemné spolupráce najdou Pákistánci cestu z bahna, v němž se země ocitá.
Pozdně večerní schůzka většiny opozičních stran v Láhauru 16. ledna odmítla Kadrího požadavky a vyzvala vládu, ať setrvá v kurzu směřujícímu k všeobecným volbám. O den později našla vláda recept, jak si zachránit tvář a současně poslat kazatele-politika Kadrího – a především jeho stoupence – domů, když slíbila, že volební komise dostane čas na posouzení způsobilosti kandidátů na základě příslušných ústavních předpisů. Kadrího příchod do Pákistánu a jeho urputný politický aktivismus tedy v jistém smyslu přece jen něčemu posloužily: posílily víru občanů v systém, který nadále budují.
Šahíd Džavíd Burki, bývalý ministr financí Pákistánu a viceprezident Světové banky, je předsedou Institutu veřejné politiky v Láhauru.
Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.